Spáry temnoty

Část 9. - Vražedná mise

„Tati! Tati!" Ethan vběhl do jejich domu a s hrůzou pozoroval tu spoušť, která tam panovala. Všechno leželo poházené po zemi. Věci z poliček i skříněk, oblečení, knihy... vypadalo to tam, jako by je někdo vyloupil.

Proběhl celým domem, ale otce nikde nenašel. Volal na něj, nikdo mu však neodpovídal.

V záchvatu děsu a paniky probíhal z jedné místnosti do druhé až vrazil do něčeho tvrdého.

„Tati!" Úlevou mu spadl kámen ze srdce. Otec ho však strhl do vedlejší místnosti a zakryl mu ústa rukou.

„Buď zticha, Ete! Musíme se dostat k mé lodi. Budeš potichu a uděláš přesně, co ti řeknu, rozumíš?!" vyděšeně přikývl. Takový tón otcova hlasu neznal. Zněl z něj strach, vzdor a lehký náznak beznaděje.

„Co se děje, tati?"

„Na to není čas. Dej mi ruku, dělej. Musíme vypadnout!"

Vyběhli z domu na ulici, kde se rozpoutalo hotové peklo. Všude se ozýval nářek a pláč. V mnoha oknech hořelo a ulice pomalu zaplňoval štiplavý dým. Mezi panikařícími obyvateli pobíhali vojáci v bílých uniformách a stříleli po těch, kteří se rozhodli bránit. Moc takových však nebylo.

S otcem proběhli několik ulic. Všude to vypadalo stejně. Nechápal to. Ještě před chvílí si spokojeně hrál venku se svými kamarády a najednou ho vyděsil ten nepříjemný zvuk. Pak se ozvala rána a...

„Stůjte!" Před nimi se objevili dva vojáci a mířili jim na prsa zbraněmi. „Identifikujte se!"

„Nemáme průkazy. Náš dům je v plamenech. Všechno..."

„Buď zticha!" křikl jeden z vojáků a tvrdě udeřil otce do tváře. „Odveďte je. Ozbrojeni nejsou a nic nenesou." Už odcházel, když se ještě otočil „Kam jste měli namířeno?"

„Pryč z města, než se situace uklidní," vysvětlil otec.

„To ti tak budu věřit. Z města se jde na druhou stranu." Druhá rána poslala Ethanova otce na kolena. „Prohledejte ho!" přikázal voják a další pročesal všechny kapsy, které otec na sobě měl.

„Má u sebe jen tuhle kartu."

„Ah, jasně. Takže uletět jste chtěli. Smůla. Loď se zabavuje ve jménu impéria. Odveďte je!"

Ethan se křečovitě chytil otce. Svíral mu paži vší silou a trnul hrůzou, protože se bál toho, co je čeká. Oba dva odvedli na obrovské shromaždiště, kde se na sobě tísnilo několik tisíc lidí. Všichni vypadali vystrašeně a každý odpor byl ze strany vojáků krutě trestán.

„Drž se mě!" přikázal mu otec a Ethan se jeho paže chytil ještě křečovitěji. Zmateně se rozhlížel a snažil se to všechno pochopit.

„Co se děje, tati? Proč jsou tady?"
„To teď není důležité. Teď musíme vymyslet, jak se odsud dostaneme."

Žádná cesta ven však neexistovala.

Na shromaždišti se tísnili až do večera. Pak je nahnali do transportérů a všechny odvezli z planety. Kam? To jim nikdo neřekl a každý pokus o získání informací ztroskotal.

Cesta trvala dlouho a Ethan celou tu dobu trnul strachy, co se s ním a s jeho otcem stane. Až po nekonečně dlouhé době je pustili ven. Úleva se však dostavila jen na krátko. Vojáci s nimi zacházeli jako se zvěří. Hnali je na další shromaždiště a rozdělovali do skupin. Každou skupinu po padesáti lidech pak zavřeli do cel. Spíš by se dalo říct, že to byly klece, ale honosnější název zněl cela. Dál se o ně téměř nikdo nezajímal. Jejich osud byl nejistý.