Destiny

× Chapter 5 ×

„Budíček,“ někdo ze mě strhl saténovou pokrývku. Leknutím jsem až zaječela.

„N-Nate co tu děláš?“ mnula jsem si oči a zívla si. Jenže Nate neodpovídal. Když jsem se na něj podívala stál jako opařený a v tu ránu mi to došlo. Spala jsem pouze ve spodním prádle.
„NATE! Okamžitě se otoč!“ snažila jsem se zakrýt své obnažené tělo. Nate poslechl a otočil se zády.
„Promiň, nevěděl jsem, že,“ nenechala jsem ho dokončit větu.

„Že je tu v noci vedro jsem nevěděla ani já, nic si neviděl, jasný?“ zabalila jsem se do saténové pokrývky, která ležela na zemi.

„Jasný. Teď se seber, jdeme trénovat!“ zvolal radostně a odcházel. „Za 10 minut na stejném místě jako včera.“
„Ahh,“ odfrkla jsem si a skočila do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou na probuzení.

„A co si jako mám vzít na sebe?“ trklo mi. Nemůžu jít ven v tom špinavém ze včera! V bezmoci jsem se svalila na pohovku v obýváku, ale lehla jsem si na něco.

„Co to?“ podívala jsem a tam, teď už ne moc úhledný, balíček oblečení a u něj papírový vzkaz.

Oblékni se a pospěš si, ať nejsi pozdě! - Nathaniel

Na tváři se mi objevil potutelný úsměv a já si na sebe hned oblékla všechny věci, které mi perfektně padly.

„Jak mohl vědět mojí velikost?“ zeptala jsem se sama sebe v duchu. „Možná to má z toho mého non-stop špehování.“

„Počkat, počkat. Boty. Kde jsou boty?“ honilo se mi hlavou, když jsem zaboha nemohla najít boty, ani ty moje.
V zoufalosti jsem se rozhodla vyjít v ponožkách. K mému překvapení jsem při vycházení ze dveří zakopla o pár černých sportovních adidasek. Znovu jsem se musela sama pro sebe zasmát. Nazula jsem si je a spokojeně si došla k výtahu.

„Sakra ty boty jsou strašně lehounký!“ projelo mi myslí, při chůzi. Jako bych je ani neměla na sobě. Chvíli mi to trvalo, než jsem sjela až do posledního patra.

„Dobré ráno slečno Crown,“ usmívala se na mě již známa blondýna Tracy zpoza jejího stolu na recepci.

„Dobré ráno,“ usmála jsem se a šla dál. Ještě ve dveřích jsem houkla. „A příště prosím jen Angelino.“ Byla jsem lehce zaskočena jak mě pozdravila.

Vyšla jsem ven, kde bylo ještě šero. Rozhlédla jsem se a pak ho zahlédla. Stál na stejném místě, jako jsme byli včera, opíral se o strom a sledoval pomalý východ slunce.
„Jsi tu akorát na čas,“ promluvil do ticha, když jsem se k němu přibližovala. Zaujala jsem místo vedle něj. Stáli jsme tam jen tak tiše, dokud jsem ticho neprolomila.

„Je to nádhera,“ koukala jsem jak slunce pomalu zahřívalo a ozařovalo planetu.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se, když už slunce vykouklo celé.

„Fajn.“
„To je dobře, začneme s výcvikem,“ otočil si mě k němu čelem a začal mi vysvětlovat k čemu všemu je výcvik důležitý. Pak přestoupil i na pár chvatů, které mi ukázal.

„Musíš si udržovat kondičku,“ houkl na mě. „Každé ráno budeš běhat a večer plavat.“

„Plavat?“ nechápala jsem. Vždyť tu žádný bazén nikde nevidím. Ale to už mě čapl za ruku a táhl zpátky dovnitř do budovy. Vlezli jsme do výtahu, ale místo nahoru, jsme jeli do -1. Ani jsem si toho nevšimla.

Při otevření dveří před námi byla užší kamenná chodbička. Musela jsem jít před Natem, protože dva vedle sebe jsme se tam nevešli. V kamenných zdech, byla malá a tlumená osvětlení. Na konci chodby jsem viděla dvoukřídlové skleněné dveře.