I just love you ✓

XLII. Run away

Chrystal

(Pozn. autorky - tahle kapitola se odehrává vlastně ještě před příjezdem Dariona -předešlá kapitola-, a navazuje na tu, kde se rodinná večeře trochu zvrtla, a Howard odjel)

Když jsem doběhla do svého pokoje, měla jsem oči přeplněné slzami tak moc, že už jsem ani neviděla na cestu. Po slepu jsem došla do mého pokoje, a tam za sebou rychle zapráskla dveře, aby mě nikdo nemohl přijít otravovat. Ani kliku jsem se použít neobtěžovala. Pak jsem se o dřevěné dveře opřela, a svezla se po nich až k zemi do sedu.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj otec právě řekl mému bratrovi do očí, že už není jeho syn. Kvůli takové nepodstatné kravině! Proboha ať už se vzpamatuje. Věděla jsem, že proti Howardově orientaci něco má, ale to, jak daleko až to zašlo, to už bylo moc. Tohle prostě normální rodič neudělá. Nikdy.

Došla jsem k mému stolu pro kapesník, abych si mohla utřít slzy, a pak se svalila do postele. Plná smutku, ale především strachu. Strachu, že už Howarda nikdy neuvidím. Protože on dal celé rodině i se mnou navždy sbohem. Už s touhle zatracenou rodinou nechce mít nic společného, protože to, jak mu ublížili se nedalo slovy popsat.

Ale já jsem mu přece dala slib. Ještě před večeří jsem mu slíbila, že pokud bude muset odejít, odejdu s ním. A já to myslela naprosto vážně. Sice jen proto, že jsem nevěřila, že by na to mohlo skutečně dojít, ale slib je prostě slib.

Za normálních okolností bych tenhle slib asi porušila. Ne, proto, že bych Howarda neměla dostatečně ráda, ale protože bych nechtěla opustit můj domov, a především rodinu.

Jenže problém byl v tom, že právě ta rodina, kterou jsem měla doposud tak ráda, se mi momentálně zhnusila takovým způsobem, že jsem teď pociťovala čím dál tím větší nutkání být od ní co nejdál. A to znamenalo jedinou věc. Teď už mi nic nebránilo ve splnění slibu ktrý jsem svému bratrovi dala. Právě naopak. Všechno si to perfektně nahrávalo, a tak se stalo, že se přede mnou objevila pouze jediná možnost. Byla to ta nejšílenější možná cesta, ale žádná jiná nebyla. Měla jsem jasno - odjedu s Howardem.

V ten moment jsem v sobě našla sílu umlčet salvu slz hrnoucích se mých očí, a konečně se zvednout z postele. Ze psacího stolu jsem si vzala mobil, a pak vytočila bratrovo číslo. Telefon začal vyzvánět. Z reproduktoru se ozývalo hlasité drnčení. Svírala jsem mobil vší silou, a čekala na moment, kdy konečně uslyším Howardův hlas.

Bylo to deset sekud. Pak dvacet.. skoro jsem si začínala myslet, že už to nezvedne, když se najednou z mobilu ozvalo tiché haló.

,,Howarde? Kde jsi?." Vyhrkla jsem do mobilu rychle, ale ne moc hlasitě, aby to přes dveře třeba neuslyšeli rodiče.

,,Chrystal, co se děje?" Ptal se zmateně bratr.

,,Ptám se tě, kde jsi?"

,,No, na dálnici."

,,Tak to otoč." Nařídila jsem mu rázně

,,Chrys, já se tam už nevrátím."

,,Taky nechci, aby ses vracel. Jen chci, abys mě vzal sebou."

,,Hele, tohle nej..." Už už mi to chtěl vymluvit, když jsem ho rychle přerušila.

,,Jo, jde. Nedokážu tu být už ani minutu Howarde. Dělá se mi z nich zle, a potřebuju od nich vypadnout. Teď hned!" Zasyčela jsem na něj ostře, aby poznal, že je to opravdu vážné. Prostě jsem potřebovala pryč.

Bylo slyšet, jak si bratr povzdech. Asi přemýšlel. Nebyl si jistý, jestli mě má vzít s sebou, nebo ne. Chtěla jsem ale, aby to udělal. Nevím, jak to bude dál, protože mi ještě není osmnáct, a rodiče za mě pořád zodpovídají. Nemůžu si prostě jen tak jednoduše odejít, to vím. Ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Chtěla jsem od nich prostě jen být co nejdál. A taky jsem nechtěla, aby mi Howard nadobro odjel.

,,Za deset minut jsem tam." Promluvil nakonec brácha.

,,Bezva, díky díky díky!" Zajásala jsem, a pak rychle ukončila hovor. Měla jsem jen pár minut na zabalení si věcí. Proto jsem si chtěla zabalit jen to nejnutnější.

Do velké cestovní tašky jsem naházela pár triček, nějaké kraťasy i jedny dlouhé rifle. Pak jsem přidala kartáček, i nějakou tu kosmetiku. Přecejenom jsem nevěděla, jak dlouho budu pryč.

Na sobě jsem si ve spěchu nechala ty černé šaty, co jsem měla na večeři, ale to nebylo podstatné. Pak už jsem jen pokoj zevnitř zamkla, a otevřela velké okno. Zvenčí se sem nahrunul chladnější noční vzduch, který na mě působil tak nějak děsivě. Děsivěji, než pohodlí domova. Najednou jsem zaváhala. Konečně jsem si totiž uvědomila, co se to vlastně chystám udělat. Opravdu chci utéct z domu?

Pak jsem si ale opět vzpoměla na to, jak se náš otec dnes večer zachoval. Pak už jsem neváhala ani na okamžik. Vzala jsem do ruky tašku, a vylezla oknem ven.

Ještě nikdy jsem tudy ven nelezla. Nejspíš proto, že to bylo hodně vysoko. Můj pokoj se nacházel ve druhém patře domu, a kdybych spadla, nemuselo by to dopadnout úplně nejlíp. Na to jsem ale zrovna teď myslet nechtěla. Proto jsem se chytla blízkého stromu, který u okna stál, a po něm se mi úspěšně podařilo slézt až na zem, kde jsem si úlevně vydechla.

Za minutu se v zatáčce objevily světla jedoucího auta, které se zvětšovaly a zvětšovaly, až nakonec dojely až ke mě, kde se taky zastavily. Jen co jsem se ve tmě trochu rozkoukala, poznala jsem Howardovo auto.

Na nic jsem nečekala, a naskočila jsem dovnitř.

,,No konečně. To bylo o trochu víc, než deset minut." Připomenula jsem mu, a hodila si tašku s oblečením na zadní sedadlo. Pak jsem se pohodlně uvelebila v sedadle, a připoutala se. Howard nesnášel, když jsem jezdila v autě bez pásu a tak jsem nechtěla riskovat, že se naštve.

,,Jo, já vím." Hlesl bratr. V autě byla tma, a tak jsem mu úplně neviděla do obličeje. Poznala jsem ale, že je z celého večera ještě trochu rozrušený. Na druhou stranu jsem ho ale obdivovala. Vzhledem k okolnostem to totiž zvládal ještě docela dobře. Já bych na tom byla na jeho místě určitě mnohem hůř.

,,Hele." Promluvila jsem směrem k němu. Podle stínu jsem viděla, že se na mě můj bratr otočil. ,,Bude to dobrý. Jenom to chce čas." Ujisťovala jsem ho.

,,Já vím." Povzdechl si. ,,Tak můžeme jet?" Zeptal se, a nastartoval auto.

Já jsem se naposledy zadívala na náš dům, a na rozvalené okno mého pokoje. Měli by jsme co nejrychleji vyrazit. Rodiče za chvíli určitě přijdou na to, že nejsem doma, a já odtud potřebuju být co nejdál.

Kývla jsem na Howarda, a pak se auto pomalu rozjelo temnou ulicí.

Nikdy v životě bych si nepomyslela, že opustím domov. Proboha, vždyť já jsem vlastně utekla z domova. Když to řeknu takhle, stáhne se mi hrdlo, a projede mnou vlna náhlého zděšení. Je to, jako bych si konečně uvědomila, co jsem to vlastně udělala. Hlavou mi probleskne hromada myšlenek. Už vidím před očima, jak o mě mluví ve zprávách, a mé nejbližší kamarády, jak vylepují po celém městě plakáty s mou fotkou.

Jen doufám, že tak daleko až to nezajde.