Oliver ✔️

19. kapitola - Podvolení

Několik vteřin jsme si jen vyměňovali pohledy, můj váhavý a rozhozený, jeho pevný a neoblomný. Takový, který nesnesl odpor.

"Musím se opakovat?"

Nepatrně jsem sebou cukl a poposedl jsem si. Bojoval jsem sám se sebou. Ptal jsem se sám sebe, jestli se mu chci tak moc odevzdat.

Zvedl jsem se na nohy a ukročil na stranu, abych se postavil vedle stolku, přímo naproti němu. Ještě jednou jsem se mu zadíval do očí a poté jako by mě jeho pohled začal tlačit k zemi. Klesl jsem na kolena a cítil, jak zběsile bušilo mé srdce. Pohled jsem sklopil k jeho nohám - stále měl na sobě džíny, které si bral na nákup.

Pohladil mě pochvalně po hlavě a tiše pronesl: "Hodný. Ale příště bez toho otálení."

"Já v tom nejsem nijak vycvičený," ohradil jsem se a vzhlédl k němu, "je to pro mě... úplně nový."

"Já vím," přitakal. "A jde ti to výborně. Jak se cítíš v téhle pozici?"

"Zvláštně," přiznal jsem a očima sjel zpět k jeho nohám. "Ale nejtěžší bylo si kleknout. Tohle už je celkem... fajn."

"Fajn?" podivil se. "Zajímavé pojmenování, takové bych nečekal. Nicméně mi to zní, jako že mi dáváš zelenou."

"Asi jo," hlesl jsem. "Jen z toho prosím vynech můj zadek, ten už si včera zažil dost."

"Rozumím, neboj se."

Čekal jsem zamítavou a výsměšnou odpověď. Něco ve stylu, že si o něčem takovém nebudu sám rozhodovat. Že dostanu dvakrát tolik. Rozhodně jsem ale nečekal takové pochopení.

"Děkuju," vydechl jsem.

"Nemáš zač, ale klekni si pořádně," pobídl mě, chytil mě za ramena a vytáhl tak, abych klečel jen na kolenou. "A ruce za hlavu."

Normálně bych asi odmlouval o něco více, v tu chvíli jsem ale neváhal a propletl jsem prsty za hlavou. Narovnal jsem se a sledoval, jak ode mě Oliver odstupuje, aby si mě pořádně prohlédl. Poté si pro sebe pokýval spokojeně hlavou a přesunul se ke skříňce, načež se začal štrachat v prostředních dvířkách. Po chvilce z nich vytáhl dřevěné dlouhé pravítko, takové, jaké se dříve používalo ve škole, a pomalým krokem se vrátil zpět ke mně.

"Roztáhni ty nohy trochu víc, ať máš lepší stabilitu," řekl a poplácal mě pravítkem po vnitřních stranách stehen. Ihned jsem kolena oddálil od sebe a cukl jsem sebou, když Oliver několik lehkých plácnutí věnoval mému rozkroku.

"Výborně. A teď předpaž."

Na moment jsem se zarazil a vrátily se mi traumatické vzpomínky na tělocvik na základce. Předpažit, vzpažit, upažit... vždycky se mi to hrozně pletlo, hlavně v tom ohromném množství pokynů.

Po krátkém zaváhání jsem ruce natáhl před sebe a nejistě jsem po něm lupl pohledem. Evidentně pochopil důvod mé nejistoty a pobaveně se na mě ušklíbl: "Ano, Eriku, to je předpažení."

"Já to vim," protočil jsem oči, "jen jsem se radši ujistil."

"Otoč ruce dlaněmi vzhůru," rozkázal mi, a když jsem to udělal, pořádně mě pravítkem přetáhl přes dlaně.

Bolestně jsem zanaříkal a začal si ruce proklepávat, Oliver mi ale nenechal ani vteřinu a vzápětí se ke mně natáhl, aby mě mohl pevně chytit za vlasy.

"Natáhni ruce zpět před sebe a už se je neopovažuj dávat pryč bez mého dovolení," zasyčel mi do ucha a za vlasy mi hlavu zaklonil, "rozumíš?"