Dark World [One Direction]

26.

Harry's POV

,,Bože Louisi, proč jsi to nejdřív neřekl nám?" vydechl sklíčeně Liam.

,,Proč? Protože proto. Nikdo jste se neptal, co se děje! A já se vnucovat nebudu. To ona se mě zeptala, co se děje. Tak jsem jí to řekl. Opravdu jsem netušil, že tam půjde!" řekl Loui a následně se svalil do křesla. Vypadal unaveně.

,,Já se tě ale ptal." nesouhlasil Niall. Ginny přešlápla z jedné nohy na druhou a nechala se obejmout Zaynem.

Liam si povzdechl. ,,Musíme ji nějak dostat ven. Určitě tam je jak ve vězení." zamumlal.

,,Ty se k tomu nevyjádříš, Harry?" zeptal se Louis.

,,Nemám co říct." odsekl jsem. Byl jsem podrážděný a naštvaný. Nedokázal jsem pomslu ani myslet. Celý den řešíme, jak ji dostat pryč od Ashtona, ale na nic jsme nepřišli.

Jsem opravdu zvědavý, jak to vyřešíme. I kdybychom se rozhodli Ashtona třeba zabít, nepovede se nám to. Má větší moc, než Zaynův gang. Tudíž víc lidí, zbraní a aut. Takže obecně mají víc přepychu. Neříkám, že my jsme nuly, ale na Ashtona nestačíme a pravděpodobně ani nikdy nebudem.

,,...Harry?" vytrhl mě ze zamyšlení Liam.

,,Promiň, cože?"

Liam s povzdychnutím protočil oči. ,,Jestli jsi schopnej mi pomoct sehnat nějaký lidi a auta?" zopakoval otázku.

,,Samozřejmě!" přikývl jsem. Pro záchranu Alex bych udělal cokoli.

,,Tak já seženu moirky. Ty budou taky potřeba." přiložil Loui ruku k dílu.

,,Dobře. Tak já s Ginny seženem zbraně a Niall sežene falešný espézetky, kvůli fízlům." řekl Zayn a Ginny s Niallem přikývli.

Trochu jsem si oddychl. Teď jsme všichni zase jedna rodina. Po dlouhé době. Všichni táhneme za jeden provaz.

Alexandra's POV

Když druhý den Ashton odjel do práce a mě zamknul v bytě, trochu jsem se uvolnila. To napětí, které jsem pociťovala v jeho přítomnosti, zmizelo. Sice ne úplně, ale částečně ano.

V obýváku jsem odsunula skleněné dveře a vyšla na terasu, která za dobu mé nepřítomnosti přibyla. Netuším, jak to udělali, když jsme tak vysoko a žádné pilíře tu nebyly. Ale byl z ní nádherný výhled. Akorát moc nechápu, proč si ji nechal Ash postavit, když nemá cit pro takové věci.

Sedla jsem si na houpací křeslo a koukala do dálky.

Přemýšlela jsem, jestli se odsud vůbec ještě někdy dostanu. Jestli budu moct zase obejmout bratra, kluky a Ginny. Nebo tu budu navždy?

Co teď asi dělají kluci? Hledají mě? Nebo se u televize spokojeně cpou popcornem? Ani bych se nedivila. Mají hlad skoro furt.

Uchechtla jsem se nad vzpomínkami a otřela si slzy, které mi smáčely tváře. Myslím, že mám absťák. Potřebuju někoho obejmout. Někoho, komu na mě záleží.

A v tu chvíli jsem se rozhodla. Řekla jsem přece, že se nikdy nevzdám, tak proč tu jen tak sedím? Rozhodla jsem se, že už taková nebudu.

Vstala jsem a zašla zpět do bytu, který jsem ihned začala prohledávat. Ashton tu přece někde musí mít další telefon. Ten můj mi totiž zabavil, takže jsem neměla žádné spojení s okolním světem.

Když jsem nic nenašla, začala jsem přemýšlet nad plánem, jak se odsud dostat. Vyskočit oknem doopravdy nemůžu. Dveřmi se rn nedostanu, protože nemám klíče. Klíč nemůžu získat ani ten náhradní, protože nemám telefon, abych mohla zavolat na jakousi recepci nacházející se v přízemí.

Bylo to beznadějné. Pravděpodobně tu zůstanu navždycky, pokud se nevzbouřím přímo proti Ashtonovi. Jenže tu byl další problém, a to takový, že pokud by se mi to nepovedlo, pravděpodobně skončím s kulkou ve spánku za to, že jsem se opovážila vztáhnout k Ashtonovi ruce.

S povzdychnutím jsem se svalila na sedačku a sáhla po ovladači na televizi. Byla v ní zapíchlá flashka obsahující něklik filmů. Ashton se asi hodně nudil...

Na výběr bylo několik filmů. Brick Mansions, neboli Doupě, několik dílů Rychle a zběsile, Po krk v extázi, Kokain, American Sniper, neboli Americký odstřeovač a Sexbomba odvedle.

Vybírala jsem mezi Rychle a zběsile a Sniperem. Vybrala jsem Snipera, protože jsem už Rychle a zběsile viděla.

Film byl naprosto úžasný. Nedivím se, že byl nominován na Oscara. Na konci mi tekly slzy proudem, jelikož je tento film podle skutečnosti a na konci byly záběry, které byly skutečně pořízeny, a to ne pro film. Měla jsem najednou takový vztek na život, jaký žijeme. Porušujeme zákony, nelegálně obchodujeme... Zatímco někde v zahraničí bojují vojáci za naši vlast a riskují každý den své životy. Odjíždějí na mnohdy až roční mise, nechávají tu své rodiny. Každý den musí prožívat muka, jíst to, co je. Být neustále ostražitý, jelikož nikdy nikdo neví, kdy z toho všeho někomu rupne v palici a nepokropí své vlastní kamarády samopalem. I to se může stát.

Roztřeseně jsem vstala. Ten film na mě měl emocionální vliv. Připadala jsem si teď jako největší svině na světě.

V rychlosti jsem se svlékla a vešla do sprchy, kde jsem na sebe pustila studenou vodu. Jen jsem tam tak stála a klepala se zimou. Ani jsem nevěděla, proč to dělám.

Když už jsem skutečně myslela, že umrznu, ale moje nohy mě nechtěly poslechnout a pohnout se, čsply mě zezadu dvě paže. Zapištěla jsem.

,,Můžeš mi.kurva vysvětlit, co děláš?!" vykřikl Ashton.

Až teď mě mé tělo začalo poslouchat. Začala jsem se mu vzpírat. ,,Pusť mě!" pištěla jsem a mlátila do něj rukama.

,,Uklidni se, ty náno pitomá!" zavrčel a sevřel má zápěstí silně k sobě. ,,Přestaň!" přehodil si mě přes rameno a donesl mě do mého pokoje.

Mrsknul se mnou na postel a bylo mu jedno, že svým mokrým tělem zmáchám postel.

,,Nevím, co jsi jako dělala, ale pokud to byl prostředek, jak mě svést, tak se ti to pravděpodobně povedlo. Zapomněl jsem, jak nádherný tělo máš, Alexandro..." olízl si rty.

Můj mozek byl asi ještě pořád zmrzlý, protože jsem jeho slova pochopila, až když se tyčil nade mnou.

,,Stejně se teď potřebuješ zahřát a tření dvou těl je nejúčinnější. Obzvlášť, když jsou nahá." zašeptal mi do ucha a mně po těle přejela husí kůže.

Bránila jsem se, jak to jen šlo. Bohužel k ničemu. Byla jsem tak unavená, že jsem se nakonec zmohla jen na pláč, zatímco on si bez milosti dělal s mým tělem, co potřeboval. Tak hrubý ještě nikdy nebyl, co si tak pamatuju.

****

Ležela jsem na boku, ve své mokré posteli. Žmoulala jsem kraj peřiny a snažila se ignorovat zimu, která mnou projížděla, jako dýka. Byla jsem psychicky na dně. Jsou dvě hodiny ráno a já, i přes svou obrovskou únavu, nedokázala usnout. Oči mě pálily od pláče. Teď už jsem nemohla brečet. Měla jsem suché oči a ani mrkání příliš nepomáhalo. Klepala jsem se zimou a pozorovala oknem venkovní svět. Také jsem měla hlad, neměla jsem ani oběd, ani večeři, protože pokaždé, když se pokusím posadit, mě ovládne nesnesitelná bolest v rozkroku a podbřišku, což mě hned zase svalí do peřin.

Zavřela jsem oči a přála si jen jediné. Umřít.

-------

Ahoj... Jen vám chci oznámit, že i přes to, jak mě Zaynův odchod zdrtil, budu psát dál a to tak, že ho nikde nevynechám. Jednou byl ve One Direction a já to tak budu brát vždycky, takže i v mých budoucích povídkách o 1D tam prostě BUDE ať chce nebo ne.

Takže se nemusíte bát, zůstane i tady.

Přeji vám, abyste se co nejrychleji vyhrabali z krize, která teď možná ochabuje celé vaše tělo. Aspoň mně se to děje.

Ale Zayna chápu a respektuju. Ať dělá co uzná za vhodné, hlavně když ho to udělá šťastným. Jsem navždy na jeho straně <3