Spáry temnoty

Část 13. - Téměř doma

Planeta Nooli měla přibližně střední velikost, její povrch z velké části pokrývala voda. Města, která patřila k těm modernějším v galaxii, se proto rozkládala nejen na úzkém pruhu pevniny, ale i na širokých oceánských hladinách.

Počasí tam vládlo poměrně stálé, příjemná teplota, proto se zde dařilo mnoha různým tvorům i rostlinám.

Ethan se držel přidělených souřadnic a hladce s lodí přistál na imperiální základně. Přistávací plošina byla vysunuta nad klidnou vodní hladinu. Všude kolem panoval čilý ruch. Přistávaly a zase odlétaly různé lodě, vojáci dohlíželi na pořádek a imperiální elita řídila celý ten hladce běžící kolotoč. Ethan si na chvilku připadal jako doma, pak mu však došlo, že se nesmí za žádnou cenu prozradit. Kdyby se to stalo, Melindu by nejspíš zabili ihned a jeho by čekal stejný osud, jen o trochu později.

Po dosednutí ještě zkontroloval systémy, zda je vše tak, jak má být a pak se podíval na Melindu.

„Připravená?" přikývla. Poznal na ní, že je neklidná, ale tomu se nedalo divit. Sám se cítil nervózní.

„Transportér PK-4478, připravte svou loď na inspekci a hlaste se v kanceláři komandéra Faitha."

„PK-4478 rozumí, loď připravena na inspekci," ohlásil Ethan a mrkl na Melindu.

„Pojď, půjdeme podat hlášení."

„Cože? Zbláznil ses?! Chceš jít za nimi?"

„No, když se odtud hned vypaříme, bude to asi trochu divné, nemyslíš? Nevím, jestli nám naši pohádku zbaští, ale rozhodně jim to aspoň na chvíli zamotá hlavu."

Vystoupili z lodi a vystřídali je imperiální vojáci a servisní droidi. Nikdo jim, k Melindině úlevě, nevěnoval pozornost. Prošli přes přistávací plošinu a Ethan si nemohl nevšimnout všech těch vojáků. Bylo jich tam víc než by očekával. Skoro to vypadalo, jakoby tu impérium mělo nějaké vedlejší plány. Nedokázal si však vybavit nic, co by v této části galaxie mohli chtít. Však to bylo území pod správou impéria.

Základna vypadala podobně jako všechny ostatní na kterých kdy byl. Strohé a neútulné chodby, stráže na každém rohu a droidi, více či méně, potřební, kam se člověk podíval.

„Mel, snaž se trochu uvolnit. Takhle nás prozradíš."

„Jsem naprosto klidná!"

„Nejsi... cítím to." Ani nepotřeboval svou sílu. Melinda sebou škubla při každé hlídce, kterou míjeli.

Konečně stáli přede dveřmi komandéra Faitha.

„Vaše kódy, pane." Voják k nim natáhl ruku a oba mu podali malý štítek, který u sebe měli.

„Je mi líto, madam, ale váš kód není platný." Tón vojákova hlasu zněl podezřívavě.

„Není? To není možné..." Melinda nevěděla, co má dělat a okamžitě zrudla. Ethan lehce mávl rukou ve výši svého boku.

„Její kód je platný." Voják se na něj upřeně zadíval.

„Její kód je platný," zopakoval.

„Pustíš nás dál."

„Prosím, pane, můžete dál." Sáhl po spínači dveří a ty se otevřely. Melinda se na Ethana tázavě podívala, ten si toho však nevšímal a vstoupil do místnosti.

Komandér Faith seděl za svým stolem a něco si zapisoval. Oba se postavili před něj a vyčkávali.

„Ah, výborně. Řekli mi, že se k nám blíží poškozený transportér. Vaše jména, zařazení a náklad." Podíval se na ně.