#Someday

36. část - Memories

Silně jsem se nadechla a šla směrem k Dylanovi. Nenechala jsem ho říct ani jedno slovo a hned jsem ho políbila. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Konečně jsem cítila jeho horké, měkké rty a na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Když nám došel vzduch tak jsem se odtáhla, položila jsem si čelo na to jeho a koukala jsem mu do očí. "Miluju tě" šeptla jsem. "Miluju tě" pousmál se a nepřestával se mi dívat do očí.

Pohled Dylana

"Promiň" zašeptal jsem. "Za co se mi omlouváš?" zvedla hlavu, kterou do teď měla položenou na mé hrudi a podívala se mi do očí. "Udělal jsem něco co se neomlouvá ale já to musel udělat." pořád jsem šeptal. "Ale co? Dylane co se stalo?" začínala se bát. Viděl jsem jí to na očích. "To je teď jedno. Dozvíš se to brzo. Jen mi slib, že na mě nikdy nezapomeneš." hlas se mi třásl a slzy se mi draly do očí. "Proč bych na tebe měla zapomínat? Dylane všechno je v pohodě. Jsi u mě a už tu zůstaneš." šeptala. V tu chvíli jsem se nezmohl na jediné slovo, jen jsem sklopil hlavu a nic neříkal. "Co se mi tímhle snažíš říct?" Chytla mě za ruku a donutila mě, abych se na ní podíval.

"Víš.. já.. Nemůžu ti teď říct co se stalo. Všechno se dozvíš. Jen chci abys věděla, že tě budu vždycky milovat a že jsem to udělat musel. Kvůli Joshovi.. i kvůli tobě."pohladil jsem jí po tváři a pousmál jsme se. "Já to pořád nechápu. Dylane prosím.. Musíš mi to vysvětlit jsem zmatená. Co tímhle myslíš?" první slza se ukázala na její tváři. "Neplač.. Jednou se vrátím za tebou.. Zpátky.. Kvůli tobě. Buď na mě počkáš nebo ne ale slib mi, že budeš šťastná." naklonil jsem se k ní a dlouze jí políbil. Dal jsem do toho všechny pocity. Všechno co jsem měl. Ona je moje všechno a přesto jí tu nechávám. 

Zvedl jsem se z postele, oblékl jsem si svoje věci a bez jediné odpovědi na její otázky jsem odešel. Zabouchl jsem za sebou dveře a nasedl do auta. Naposledy jsem se podíval na její dům. Stála u okna a koukala na mě, plakala. "Miluju tě" šeptl jsem a nastartoval. 

Pohled Sam

Nechal mě tu, zmatenou a samotnou. Bez vysvětlení. Myslela jsem si, že teď už bude zase všechno v pohodě, že všechno bude jako dřív a já zase budu moct být šťastná. To jsem se ale spletla. Musím zjistit co se stalo, třeba mu dokážu pomoct. Rozhodla jsem se pro sprchu abych se trochu uvolnila.

Vylezla jsem ze sprchy, převlékla jsem se do čistého oblečení a sedla jsem si na postel. Vzala jsem si do ruky mobil a vytočila jsem číslo. Nikdy bych nevěřila, že mu budu 'jen tak' volat ale je to asi jediný člověk, který mi teď může pomoct. 

Už jsem to chtěla položit, protože to pořád nikdo nezvedal ale nakonec jsem přeci měla štěstí. "Ano?" ozval se hluboký hlas. "A-ahoj. Potřebuju tvojí pomoc. Nevím kdo jiný by mi mohl pomoct." mluvila jsem pomalu a tiše. Jako by mě někdo mohl slyšet, jako bych dělala něco co se nemá. Měla jsem zvláští pocit, vůbec se mi to nelíbilo ale věděla jsem, že je to moje jediná šance. "Dobře ale nebudeme to řešit přes telefon. Pamatuješ si tu zapadlou restaraci, kam jsem chodili když jsi byla malá?" při té otázce se mi před očima objěvila vzpomínka. 

*flashback*

"Ale tati vždyť musím do školy" smála jsem se. Byla jsem tak moc šťastná. V té chvíli jsem si nemohla přát nic protože jsem měla všechno co jsem potřebovala. "Pšššt, mamince to neřekneme. Bude to naše malé tajemství" usmál se na mě a nastartoval auto. "Dobře ale jestli to maminka zjistí tak řeknu, že to byl tvůj nápad!" pořád jsem se smála. Ten den si pamatuji do nejmenších detailů. 

Dojeli jsem před malou restauraci na konci města. Táta vystoupil a potom mi otevřel dveře. Chytl mě za ruku a vedl mě dovnitř. Vešli jsem a všude bylo ticho. Mohlo tam být tak 5 lidí i se všemi zaměstnanci. Rozhlížela jsem se okolo sebe s otevřenou pusou a hned jsem si to tam zamilovala. Všude byla jen fialová a šedá barva. Stoly a všechen nábytek byl bílí a všechno to bylo tak nádherné. Na každém stole byla svíčka a květina. Na každém stole jiná. 

Sedli jsme si ke stolu a objednali jsem si snídani. "Líbí se ti tady?" usmál se na mě táta. "Moc" přikývla jsem . "Tak to sem budeme muset chodit častěji." mrkl na mě a já se doširoka usmála. Byla jsem malá holka a nechápala jsem spoustu věcí. Nevěděla jsem toho hodně ale v tu chvíli záleželo jen na tom kde jsem a s kým jsem. Od té doby jsem tam s tátou chodili vždycky když byl čas. Do té doby než od nás najednou odešel. Od té doby jsem tam nebyla ani jednou. Dokonce jsem i když jsem jezdila z města tak jsem to radši vždycky vzala delší cestou než abych jela okolo té restaurace. Je to na mě až moc vzpomínek.

"Umm, vím." zašeptala jsem. "Dobře tak se tam sejdeme zítra ráno okolo půl 10. Teď už je stejně moc pozdě a ty se musíš vyspat." řekl a hovor ukončil. Mobil jsem odhodila dál na postel a dala jsem si hlavu do dlaní. Dnešek byl tak moc matoucí, že už se nevyznám ani ve vlastních myšlenkách. Po chvíli jsem to vzdala. Zalezla jsem si pod deku a po chvíli jsem usnula.

-------------------------------------------------------------------------

Trošku kratší část ale nechtěla jsem vám hned prozradit všechno:D Takže promiňte:D

- Co myslíte? Jak to bude dál? Co se stalo Dylanovi a odjede od Sam nebo poslechne srdce a zůstane s ní? :)