•1•

174 10 7
                                    

ZdarecJmenuji se Bailey Cooperová a je mi šestnáct let

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Zdarec
Jmenuji se Bailey Cooperová a je mi šestnáct let. Moje postava není nějak zvlášť vysoká spíše střední, což znamená asi 165 cm. Mám černé na krátko střižené vlasy a modré oči.

Mám staší sestru Alison, která je hvězdou naší rodiny, takže já jsem ta černá ovce. 'Alison má vyznamenání a ty máš jednu dvojku.' nebo 'Alison se umí slušně obléct a ty chodíš jako hastroš.' a takových srovnávání mám mnoho ale tím vás nechci zatěžovat.

AhojMé jméno je Connie Pettersonová a je mi šestnact let

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.


Ahoj
Mé jméno je Connie Pettersonová a je mi šestnact let. Měřím necelých 160 cm a mám světle hnědé vlasy, které mi sahají k ramenům a zelenošedé oči.

Mám staršího bratra Stevena, ze kterým úžasný vztah. Vzájemně si pomáháme. Studuje medicínu a chce být lékař jako naše máma.
Já se po prázdninách chystám nastoupit na střední školu.

************************************

Je první den prázdnin a já se stačila už pohádat s celou rodinou. Což znamená s matkou, otcem a se sestrou.
Zvednu se od večeře a odejdu ven. Protože zase na mě vytáhli to jejich Alison umí tohle a podobné keci. Je mi z toho na nic.

Kráčím parkem, když v ten moment dostanu chuť do něčeho praštit. Po ruce je jen odpadkový koš, do kterého kopnu vší silou, až se celý převrátí a rozsype se jeho obsah na zem. Obejdu ten nepořádek a pokračuji v cestě, teda alespoň jsem si to myslela.

"Hej, stůj." Křičí na mě dívčí hlas. "Hm." Nechápavě se otočím po hlase. Běží ke mě drobná osoba. Světle hnědé vlasy ji v tom běhu vlají kolem její hlavy.

Sedím na lavičce a vychutnávám si krásu letního večera, když v tom najednou kolem prosviští osoba a kousek ode mě kopne do koše, který se převrátí a následně vysype. "Hej, stůj." Zvolám na tu osobu a rozeběhnu se k té osobě, která se zastaví a otočí se na mě. "Co kdybys to po sobě..."

"Hele nemám náladu." Nenechám ji ani domluvit a hned ji odbyju. Otočím se a už chci jít dál.

Taková drzost. Moment, slyšela jsem dívčí hlas? "Tak to ne. Nejdřív to ukliď nebo..." zarazím se protože ta dívka se začne hlasitě smát.

No né. Ona mi chce vyhrožovat. Dostanu záchvat smíchu. "Hele malinká, běž domů za svými panenkami a mě nech bejt." Poradím ji a vydám se dál. Ta holka mě pobavila.

Jen si povzdychnu a nechám ji pokračovat v cestě. Začnu ten koš uklízet sama, když se ona k tomu nemá.

Udělám dva kroky dopředu a otočím hlavu na tu holčičku. Ona ten koš vážně uklízí? Asi bych ho měla jít vážně uklidit. Probudí se ve mě stud. Otočím se a dojdu k ní a pomohu ji ten nepořádek uklidit.

Mile se na ni usměju i když v tom šeru to asi nejde vidět. "No a ani to nebolelo." Dodám po úklidu koše a všimnu si jak si mě zkoumavě prohlíží. Začnu se cítit trapně. "Connie Pettersonová." Představím se a natáhnu k ní pravou ruku.

"Hm." Řeknu na to jen a otočím se. Pokračuji v cestě.

Dobře tak tohle nevyšlo ale jen tak se nevzdávám. No děkuji by stačilo. Svěsím ruku podél těla a doběhnu ji. Srovnám s ní krok a po chvíli si mé přítomnosti všimne a zastaví se. Otočí se na mě.

"Co po mě chceš?" Zeptám se ji. Nechápu proč mě ta malá holka pronásleduje?

"Tak za prvé, mohla bys mi poděkovat a za druhé já ti prozradila své jméno tak je slušné prozradit mi tvé jméno." Řeknu a překřížím ruce na prsou.

"A jo. Díky a Bailey Cooperová." Řeknu jednoduše a udělám další dva kroky. Všimnu si, že jde vedle mě. "Co zas?" Zeptám se ji.

"No. Vypadá to, že máme stejnou cestu, tak mě napadlo, že bychom mohly jít spolu." Pronesu a mile se usměju i když se cítím trochu trapně.

Poraženě si povzdechnu a pokračuji v cestě. Ta holka je divná, ne to je slabé slovo, je to střevo. Jakže se to jmenuje? Zamyslím se až tak moc, že si nevšimnu značky, která stojí přede mnou. Čelně se s ní srazím, zavrávorám a sednu si na tvrdou zem. Nevím co mě bolí víc. Jestli to čelo, zadek nebo má blbost.

Nestihnu ji upozornit ani zachytit. Dřepnu si k ní a starostlivě se na ní podívám. "Jsi v pořádku?" Zeptám se ji. Rukou si drží poraněné místo.

Podívám se na ni. Už chci vypustit nějakou kousavou poznámku ale všimnu si, že ji lehce osvětluje pouliční lampa. Její oči se na mě dívají tak starostlivě. Polknu na sucho. "Jakže se to vlastně jmenuješ?" Zeptám se ji.

*Ahoj sluníčka, tady máte nový příběh s yuri tématem. Snad se vám bude líbit. Jak už jsem říkala, 'zatím' víkendový speciál. Krásné počteníčko.💖*

In the shadeKde žijí příběhy. Začni objevovat