Spáry temnoty

Část 17. - Na chvíli normální

Odstartovali skutečně hned za rozbřesku. Nebylo nač čekat. Na planetě se nedalo dělat nic jiného a navíc neznámé prostředí sebou přinášelo také neznámá rizika.

Na orbitě se Melinda otočila na Ethana.

„Nerozmyslel sis to?"

„Ne, pořád si myslím, že tam máme největší šanci."

„Jak myslíš..." Úplně ji nepřesvědčil, ale rozmluvit se mu nic už nesnažila. Beztak by to nemělo žádný smysl.
„Coruscant ale není zrovna blízko," podotkla.

„Vím. Budeme doufat, že jsem to zalepil tak, aby hypermotor vydržel."

„Nesnáším tě, abys věděl." Melinda se naklonila k němu a zasyčela mu to přímo do ucha. Pak se odtáhla a spustila hypermotor. Loď se zlověstně zatřásla.

Zafungovalo to. Hned však bylo jasné, že dlouho nevydrží. Z panelu hypermotoru začaly odlétávat jiskry a celá loď se třásla. Následovala rána, kterou ihned doplnilo několik dalších a pak hypermotor zhasl. Kolem nich se rozhostila pustá tma.

„Ah, sakra. Kde jsme?"

„Nejsme tak daleko. V hyperprostoru jsme měli být už jen vteřinku."

„Aspoň něco," přikývl.

A skutečně. Netrvalo dlouho a na obzoru před nimi se vynořila planeta, kterou dobře znal. Už podle provozu, který tepal životem na orbitě bylo jasné, že tohle je živoucí centrum galaxie.

Melinda něco takového ještě nikdy neviděla. S úžasem pozorovala desítky a desítky přilétajících i odlétajících lodí. Ethan se musel usmát. Zapomínal, že zná pouze svou planetu a všechno jí tak přijde nové a vzrušující. Tedy... skoro všechno.

Každá loď přilétající na planetu ale musela dostat povolení a Ethan se strachoval, aby neměli nahlášeno, že zmizel právě takový druh lodi. Když mu však udělili povolení k přistání v hangáru NK441 došlo mu, že takových lodí rebelové, piráti nebo pašeráci, ukradnou denně tolik, že kdyby se měla každá hlásit, armáda by nedělala nic jiného.

Přistáli hladce v hangáru se zatahovacím stropem a kolem dokola obklopujícím loď. To jim vyhovovalo, nebylo na ně vidět. Kromě toho je nikdo nekontroloval. Měli hangár sami pro sebe.

Ethan se opřel do sedačky a podíval se na Melindu. Těkala nepřítomně očima a občas si olízla suché rty.

„Jsi připravená?" přikývla. Usmál se na ni. „Tohle je jiný svět. Zkus se trochu uvolnit, ano?"

Hned před hangárem na ně čekalo vznášedlo.

„To je nějaké luxusní, ne?" povytáhla obočí.

„Chtěl jsem soukromí. Parkování bude dražší, ale s tím si hlavu nedělej. Nasedej, potřebujeme peníze, jedeme do banky."

„Víš, nebývají banky chráněné?" zeptala se hned potom, co nastoupili a Ethan se zařadil na dálnici mezi ostatní menší lodě, vznášedla a jiné dopravní prostředky.

„Tahle ne. Do běžné banky bych nemohl strčit ani špičku nosu," zasmál se.

„Začínáš mě děsit." Postěžovala si Melinda, jenže byla tak unesená z toho, co viděla kolem sebe, že se na něj zlobit vlastně ani nedokázala. Nad nimi i pod nimi prolétávalo mnoho dalších lodí a vznášedel. Kolem nich se tyčily vysoké budovy. Některé s terasami a balkony, jiné spojovaly veliké promenády. Byl to svět, který neznala.