Spáry temnoty

Část 19. - Poslední dílek skládačky

Loď obíhala kolem jednoho z měsíců a Melinda netrpělivě a nervózně přecházela sem a tam.

„Na co tady čekáme?"

„Potřebuju vyslat signál."

„Zprávu?"

„Jen souřadnice."

„Jak pozná od koho to je? Nemusí na to vůbec reagovat, ne?"

„To nemusí, ale moc lidí ten kód nezná. Neodolá, tím jsem si jistý." Připojil svůj datový disk k počítači a přehrál do něj kód. Pak ho sladil s jejich vysílačkou a začal vysílat na všech imperiálních frekvencích.

„Jak dlouho budeme čekat?"

„Něco je špatně...," nevěnoval jí Ethan pozornost. „Ten signál sotva dojde za hranice téhle soustavy. Takhle to nikdy nebude fungovat. Musíme ho zesílit."

„Jak?"

„Zesilovačem?"

„To vím, nejsem blbá! Kde vezmeme ten zesilovač?"

„Chtěla ses podívat na Corellii?" Melindě poklesla brada. „Mám tam známého. Je to obchodník se součástkami, mohl by pomoct."

„Víš, z těch tvých známých nemám dobrý pocit."

„Nymfus byl pašerák."

„A tohle obchodník."

„Hele, jinou šanci nemáme."

„No fajn, tak tedy Corellia...," naťukala souřadnice do navigačního počítače a zapnula hyperprostorové motory.

Dva skoky stačily a už se vznášeli nad modrozelenou planetou. Oceány střídaly pevninu a přestože Corellia byla hustě zastavěná, zejména různými loděnicemi, doky a továrnami, jejím obyvatelům se podařilo skloubit průmysl s přírodou. Po nepokojích, které ale planetu již léta provázely, tam nebylo bezpečno a její podsvětí mělo ošklivou pověst.

Protože šlo o planetu, která hrála důležitou roli při výrobě imperiálních lodí, od hlavních loděnic se drželi pořádně daleko. S téměř úplnou jistotou by tam totiž narazili na imperiály.

Jejich příletu si nikdo nevšímal a oni svou loď usadili na lesní mýtinu nedaleko malé osady.

„To tady najdeme toho tvého přítele?"

„Ano. Nebo alespoň doufám."

„Takhle mimo hlavní města?"

„Ne všichni tu nutně musejí bydlet ve městě, nemyslíš? Doufám jen, že tu bude. Čas od času přespává ve svém obchodě." Melinda jen pokrčila rameny.

Došli společně k prvním domkům. Obyvatelé na ně pohlíželi s nedůvěrou. Byli cizinci a nikdo nevěděl, co od nich může čekat.

Z jednoho domku vyšel muž. Zahalený v záplatovaném plášti a s čepicí naraženou hluboko do čela.

„Ale ne. Zase ty?" zahučel jakmile si jich všiml.

„Zase já," odvětil Ethan a přistoupil k muži o krok blíž.

„Myslel jsem, že už tě neuvidím."

„Stýskalo se mi." Nastalo napjaté ticho. Pak ho muž popadl kolem ramen a za hlubokého smíchu ho objal.

„Liame. Kde se tady bereš?"

„Potřebuju od tebe pomoc, Hoksi."

„Mm, pomoc? A jak ti může starý obchodník jako já pomoct?"