Dark World [One Direction]

28.

Alexandra's POV

Vstala jsem, když hodiny ukazovaly půl jedné odpoledne. V bytě bylo ticho, což byla velmi dobrá zpráva.

Opatrně jsem vylezla z postele a ihned se sípavě rozkašlala. Noc v mokru udělala své.

Uvařila jsem si čaj a sedla si s ním k televizi, kde jsem se přikryla dekou. Bylo mi hrozně. Všechno mě bolelo a příšerně mě píchalo v hlavě. Takhle mizerně mi nebylo už opravdu dlouho.

Zase jsem se tedy zvedla a šla si pro nějaký prášek, když se mi zamotala hlava. Ztratila jsem rovnováhu a to vedlo k jedinému. K pádu. K pádu, který mě naprosto odřízl od světa.

****

,,...vezmu." probudil mě hlas.

,,Dobře." řekl další hlas. Kolem byl rozruch. Nevěděla jsem, co se děje, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Měla jsem pocit, že mé přání bylo vyslyšeno a já doopravdy umírám.

Avšak nestalo se tak. Když jsem se později znovu probudila, byla jsem v teple a zachumlaná v peřině.

Sykla jsem, když mě opět silně píchlo v hlavě.

,,Lexy... Musíš se napít." zašeptal někdo vedle mě. Ten hlas mi byl povědomý, ale jistě to byla jen halucinace.

Pootevřela jsem oči a spatřila rozmazanou siluetu muže. Bylo šero, takže jsem nemohla za boha poznat, kdo to je. Byla tu však jen jedna možnost, i když mi to k tomu hlasu nezapadalo. Polekaně jsem vyjekla. ,,Nech mě už bejt!" křikla jsem na Ashtona a přitáhla si nohy k tělu, načež jsem se začala kývat dopředu  a dozadu. Mé vzlyky se odrážely od stěn s slzy máčely mé triko. Bála jsem se. Tak moc jsem se Ashtona bála! Že mi to provede znovu.

Kolem mě se najednou omotaly dvě silné paže a já až teď poznala tu vůni.

,,Andy?"

Zaslechla jsem také vzlyknutí, které však nepatřilo mně. ,,Jo, jsem to já."

Úlevně jsem vydechla a s hořkým pláčem se schoulila v jeho objetí. Brečela jsem mu do trika, jako dřív, když jsem byla malá.

,,Šššš. Už je dobře. Jsem tu s tebou, méďo." mumlal mi stále do ucha, zatímco jsem v ruce svírala jeho triko. Políbil mě na čelo a pak do vlasů. ,,Jsem tu s tebou." zopakoval zase.

Některým lidem by mohlo přijít, že jsme pár. Ale nejsme. Nikdo zatím nedokázal náš vztah pochopit. V jednu chvíli je to takový ten obyčejný sourozenecký, pak se hádáme a jsme na sebe naštvaní a nakonec se objímáme a navzájem se sobě omlouváme. Je to komplikované, ale pravděpodobně je to i tím, že mi už od mala vynahrazuje rodiče, což mezi námi vytvořilo neskutečně silné pouto. A já o něj nikdy nechci přijít. Je to jediná věc, ve které jsem si jistá, co vlastně cítím. Neskonatelnou lásku. Můj bratr je pro mě všechno...

****

Když jsem se opět probrala, byla jsem stále na stejném místě, což znamenalo, že to nebyl sen. Doopravdy jsem byla... Doma.

,,Dobrý ránko." otevřela jsem oči a podívala se na člověka, který na mě promluvil. Zvedla jsem se do sedu.

Byla to bruneta s výraznými rty. Netušila jsem, kdo to je.

,,Jsem Sophie, Liamova kámoška. Dostala jsem za úkol mít tebe a tvýho bráchu tady, v bezpečí. Dokud to tam nějak nevyřeší." usmála se.

Aha. Takže to je pravděpodobně TA Sophie. Už jsem o ní párkrát slyšela, ale nikdy nic konkrétního.

,,Emm... Aha." zachraptěla jsem. Netušila jsem, jak se chovat.

,,Mno... Potřebuješ odpočívat. Tady jsou nějaký prášky na horečku, kterou mimochodem máš. Zatáhnu ti, abys tu měla tmu." mrkla na mě a přešla k oknu, na kterém otočila žaluzie tak, aby jimi neprocházelo světlo, za což jsem byla vděčná, protože mě akorát tak nepříjemně píchalo do očí. Nic jiného jsem z něj neměla.

,,Moment, já mám horečku?" podivila jsem se. To byl asi důvod, proč mi bylo tak mizerně.

Sophie se zasmála a sedla si na kraj postele. ,,Jo." přikývla. ,,A... Jen aby bylo jasno. S Liamem nic nemám a nikdy jsem neměla. Je to můj nejlepší kamarád. Takže buď v klidu." zase se usmála. Přestává se vůbec někdy smát? ,,Teda... Sice se mi líbí, abych pradu řekla... Ale... No, chápeš." koktala nervózně.

Nevěděla jsem, jak zareagovat. Opět. Chtělo se mi brečet. Opět. Připadala jsem si hrozně. Opět... Ne kvůli tomu, co teď Sophie o Liamovi řekla, ale ze sebe samé. Ze svého chování, které by bylo ve středověku jistě trestané useknutím končetin a nebo hlavy. Díky Bože za novověk!

Liam je opravdu skvělý kluk. Má skvělou kamarádku, která ho má ráda. A já ho mám taky ráda... Ale to mám i Harryho. A to je přesně ta věc, která je nejhorší. Liam je tak skvělý, že si ho nezasloužím. Akorát mu ničím život, zatímco by mohl mít dokonalý život se Soph. Nejsem pro něj dost dobrá.

Upřela jsem pohled zpět na Soph, která na mě taky koukala. ,,Jo, chápu." usmála jsem se. ,,A děkuju, že jsi nás sem vzala. Mě a bráchu." upřesnila jsem.

,,To je dobrý. Zayn říkal, že sem možná pošle i Ginny, kdyby se něco zvrtlo. Takže to bude fajn, budem mít skoro dámskou jízdu." zasmála se. Má moc krásný smích, takový zvonivý. Až mě z toho popadla migréna.

Se zaskuhráním jsem sebou švihla zpátky do lehu.

,,Zajedu do obchodu, ty se prospi. Chceš něco koupit?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, ale děkuju. Zeptej se spíš Andyho. On určitě bude něco chtít, jak ho znám. Takže se ho vlastně spíš neptej, pokud chceš, aby ti zbyly peníze." upozornila jsem ji.

Soph se zase zasmála. ,,Zvládnu to, jste mí hosti. Teď ale dobrou." řekla a odešla.

Byla jsem sice hodně unavená, ale myšlenky na to, že se teď znovu setkám tváří v tvář i s Liamem, i s Harrym, mi nedaly spát. Nevím, jak to vyřešit...

------

Podrobnější vysvětlení, jak ji dostali pryč se dozvíte pravděpodobně ve 30. kapitole ;)