Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola II.

Probrali mě až zavolání záchranáři, řekli mi abych byla v klidu, jinak jsem v pořádku.
Ještě nikdy předtím jsem neomdlela, byla jsem ve stresu.
Ještě ten večer nás vyslechla policie. Řekla jsem jim co vím, popsala jsem přesně jak a v kolik všichni odešli. Ale Rose nedokázala ani mluvit, z toho šoku. Policisté jí pokládali další a další otázky, ale nic. Naopak se začala více bránit.
"Tak dobře, jděte domů děvčata a mi se o to postaráme, ano?" řekl policista po tom co mu došlo, že z Rose nic nedostane.
"Tak pojď, odvedu tě domu." řekla jsem směrem k Rose.
"Vše bude v pořádku." snažila jsem se jí uklidnit.
Nakonec se trochu sklidila a postavila se.

Jak jsem slíbila, doprovodila jsem ji domů a celou událost vylíčila jejím rodičům. Byli pomalu ještě víc v šoku než Rose.
"P-proč by někdo dělal něco takového!?" dostala ze sebe paní Wildová. Její krásné blonďaté vlasy se zdáli býti tmavší než obvykle.
Pak Wild, zase vypadal o něco starší, s vrásčitým obličejem a tmavšími vlasy, které Rose zdědila.
"Byl to takový hodný kluk."
"Už bych měla jít domů." řekla jsem, samozřejmě to chápali.
"Rose, jestli budeš něco potřebovat, neboj se mi zavolat." S touto větou jsem odešla.
Došla jsem domů, rodiče už věděli co se stalo, řekla jim to policie. Šla jsem do svého pokoje a zkusila spát.
"Né, to není možné, Nick, ten co byl ke všem přátelský, ten co nikomu nikdy nic špatného neudělal..."

Všechno to mi znělo v hlavě až do rána. Bylo mi jasný, že se vrah nějak musel dostat ven a určitě to nebylo dveřmi. To by jsme vraha viděli jít po chodbě.

Druhý den nikdo z nás co byli v knihovně nepromluvil ani slovo, jenom na otázky učitelů. Pár hodin nám odpadlo protože jsme nemohli jít do knihovny na naší hodinu.
Ostatní studenti se spolu na chodbě jako normálně bavili, jenom pár jich vědělo co se stalo.
Největším tématem těch ostatních byli právě policejní pásky v druhém patře v pravo, tam kde byla knihovna. S Rose jsme mlčky pochodovali ke skříňkám.
Měli jsme volnou hodinu, před odpoledkou.

"Rose!" ozvalo se jako každý den z chodby.
"Ne teď na něj fakt nemám náladu!" řekla otráveně Rose. Spíše než otrávená mi přišla vystresovaná a určitě kvůli tomu co se stalo.
Stáli jsme tam a totálně Christiana ignorovali, bylo nám jedno co říkal. Podívala jsem se na Rose, její pohled říkal: "Po škole všichni venku, musíme si promluvit."
"Tak když tu Nick už není, můžeme být spolu." otočila jsem se na Christiana rychlostí světla a vytasila se s přísným pohledem ta věta mě probrala.
Nick byl náš přítel a nedovolil Christianovi za námi chodit a otravovat nás. Celá chodba v mžiku ztichla, jen co slyšeli tuhle větu. Ti co se dozvěděli co se stalo stočili pohled, ostatní poslouchali náš rozhovor.
Obě dvě jsme se na Christiana hodili pohled jako "to si děláš srandu" nebo "to snad nemyslíš vážně". Rose na něj začala křičet.
"Ty vůbec nevíš co se včera večer stalo v knihovně! Jaký to byl šok na něho hledět!"
"Vím co se tam stalo." odvětil Christian, "Někdo ho zavraždil."
V klidu to řekl jakoby mu bylo jedno že ho slyší celá chodba. Spíš to řekl v obraně.
Všichni byli v šoku.
Někdo si hrůzou zakryl obličej. Všechny zaujalo jak si z Nickovi smrti dělá legraci. Až teď mu asi došlo co se mu podařilo udělat.
"To on to musel být! On to musel udělat!" začala z davu křičet jedna holka. Byla to Becka, začala přede všemi Christiana obviňovat.
"Ví co se tu noc stalo i když tam s námi nebyl. Ani mu Nickova vražda nevadí. Musel to udělat on." pokračovala Becka a určitě nebrala v úvahu jen tak na něho přestat řvát.
"Ale proč bych to dělal?!" začal se hájit Christian. Jestli si myslel, že mu to projde tak je pěkně nahlavu.
"Třeba proto, aby ses dostal k Rose!" řekla ironicky a hlavně naštvaně Rose. Vytáhla eso z rukávu, doslova. Všichni se na něj obrátili, čekali co bude dál.

"Když vyškrtneš její přátele budeš u ní jediný, navíc přes Nicka ses k ní nikdy nedostal!" pokračovala naštvaně Becka. "Ty vrahu!" ozvalo se z davu. Někteří byli pořád ještě v šoku, za to jiným toto obvinění přišlo logické. Všichni co si to mysleli na něho začali křičet. Christian se snažil utíkat. Dav pár dalších lidí se rozběhl za ním, chodba byla hned o něco prázdnější.

"Je to pravda?!" řekla jsem si pro sebe.

Odpoledne jsme měli mít matiku s naší třídní. Paní profesorka Cassalová, vešla do třídy v doprovodu staršího policisty. Oba dva si stoupli před tabuli, byli nervózní.
"Ze známých, či neznámých důvodu si dnes uděláme třídnickou hodinu." začala třídní a policista na ní navázal.
Začal vysvětlovat celou situaci co se včera večer stalo. Navzájem se s tím chlápkem doplňovali. Více než polovina našich spolužáků to už věděla z chodby, kvůli Christianovi.
Ti zbývající byli šokováni, jako všichni když se to dozvěděli. Samozřejmě byli šokováni. A šok či smutek se dají jen špatně zamaskovat.

"Ještě něco bych vám měl říct..." pokračoval policista.
"Včera ráno a dnes ráno, nám na policejní stanici přišlo hlášení, že..."
Ani tu větu nedokázal dokončit, zřejmě nevěděl jak nám to má vylíčit.
"Že, se pohřešují dvě dívky." stěží do dořekl.
"No. Vašemu spolužákovi už bohužel nepomůžeme, ale byli bychom rádi, aby jsme zachránili aspoň tyhle dívky. Proto nám prosím cokoliv podezřelého hned hlaste a buďte všichni opatrní!"

Měla jsem strach, nejdřív vražda a teď mohla, mohla bych skončit jako oni. Po chvíli jsme si s Rose jsme si vyměnili ustarané lépe řečeno neklidně vystrašené pohledy.
"A pane kdo se vlastně pohřešuje?" řekl to hlas za mnou, byla to Nickola. Řekla to tak potichu, že tomu policistovi chvíli trvalo rozluštit co říkala, nebo se nám to bál říct.
"Pohřešují se Bella Cornetová a Miriam Hagerová."
Šok, v mé hlavě znělo jediná věta. Miriam, a nezvěstná??
Byla to naše spolužačka, seděla v první řadě hned před katedrou, u učitelky. Byla výborný student a dokonce narozdíl od nás jí šla dost dobře fyzika. Ze zadu se ozval křik, následně proměněný v srdcervoucí pláč.
Becka, byla s Miriam velmi dobrá kamarádka, proto se z té noviny, lépe řečeno traumatizující zprávy úplně zhroutila.

Seděla v rohu třídy zkrčená v klubíčku metr od posledních lavic. Byla psychicky naprosto zhroucená. Bylo my jí líto. Třídní, Cassalová ji takhle nemohla nechat, proto jí pomohla se zvednout o odvedla jí pryč ze třídy, nejspíše do sborovny či kabinetu. Ohledně druhé pohřešované, Bella byla v nižším ročníku, protěže byla o rok mladší. Moc jsem jí neznala, ale nebyla nějak špatná. Nebo spíš neměla nějak velké problémy, kterými by na sebe upozorňovala, prostě normální holka.

Pan policista se probral z jeho snění a začal mluvit víc úředně,
"Bell naposledy viděli její přátelé když předevčírem, v půl páté odcházela ze školy. A Miriam byla naposledy viděla když včera odcházela pozdě odpoledne z kabinetu profesorky Bauerový."

Celá třída se začala překřikovat, kladli policistovi další a další otázky, sám tenhle nával náhlých emocí a otázek nemohl zvládnout uklidnit. Rose byla jedna z těch co se začala hádat s ostatními, zatímco já byla zticha, seděla dál v lavici, nevnímala jsem okolí, všechny zvuky přehlušil veliký pískot v mé hlavě.
Ať je to cokoliv věděla jsem jediné,
Musíme to tam prohlédnout.
Musíme prohlédnout knihovnu.

Odpoledne, vypadalo to jak večer, protože už se stmívalo, jsme se všichni sešli na rohu za školou, kromě Nicka a Becky, která měla balet. Byl to divný pocit, že tam Nick s námi nebyl a už nikdy nebude.
Vydali jsme se tedy do druhého patra. U knihovny hlídal policista, očividně. Chtěli jsme se tam dostat a omrknout místo činu. Chtěla jsem utvrdit Becky teorii o vrahu-Christianovi. Jestli to Christian udělal, musel tam zanechat nějaké stopy.

Do knihovny jsme se dostali celkem jednoduše, strážnému se hold chtělo na záchod. Když jsme tam stáli, padla na nás zvláštní atmosféra. Adam hlídal u dveří.
"Zkusme něco najít." prolomil ticho David. Rose se dívala na stěny.

"Hmm, nějak se sem dostat musel." konstatoval David.

Po chvilce diskuze jsme hledali dále. Jenže z ničeho nic zhasli světla, to ještě chybělo, jako z hororu, na to, že se teprve stmívalo už byla velká tma.
"Co se děje?! reagoval okamžitě David. "Nevím, zkusím najít spínač světel na chodbě." rozběhl se Adam.
Já s Rose jsme se mezitím nahmatali ve tmě a o chvíli později i Davida. Světla se rozsvítila, Adam přiběhl zpátky k nám a ve dveřích zůstal strnule stát.
"Co je?" zeptala se ho Rose, David se otočil směrem Adamova pohledu, směrem k tabuli, kde už ovšem nebyli moje vzorečky že včerejšího odpoledne.
"Hele."
Otočili jsme se všichni a zhrozili se. Otevřená tabule a na ní nápis.
"Kdo bude další ???"