Už navždy! ... snad.

ráno

Ráno jsem se vzbudil a Mery nikde... Bylo  už skoro 10 a tak mě napadlo se podívat dolů. Sešel jsem shody, prošel kolem spícího Martina a zamířil do kuchyně.
V kuchyni ale Mery nebyla, byla tam jen Míša s Andy a společně snidaly.
„Dobré ráno" pozdravil jsem je a šel si uvařit kávu.
Míša se na mě jen podívala a neřekla ani bů.

Moc jsem to ale neřešil, hlava mi třeštila a nutně jsem potřeboval hrnek svoji ranní kávy.

Teprve, když jsem měl kávu v sobě, začal jsem pomalu vnímat.

„Nevíš kde je Mery?" Zeptal jsem se jí. A přísahám, že to bylo fakt naprosto normálním tónem.

„No to teda fakt nevím" zařvala na mě polohlasem a bouchla pěstí do stolu.

Andy se lekla na tolik, že na své židli nadskočila, div se nerozbrečela.

Řekl jsem si, že její tón a nálada může mít více příčin a tak jsem ji radši nechal na pokoji a šel jsem se po Mery podívat sám.

Znovu jsem prošel kolem Martina a prošel všechny pokoje v domě, včetně těch, kde ještě někdo spal, ale Mery nikde nebyla.
Nechápal jsem to... „Kde asi může být?" Zeptal jsem se sám sebe a opřel se o zábradlí na verandě.

V tu chvíli jsem si ale všiml jedné věci.

Meryina černá oktávka byla pryč...

Rychle jsem běžel k nám do pokoje a podíval se do její skříně.

Kéž by mě to tehdy napadlo dřív...

Její skříň byla úplně prázdná, nic v ní nebylo... Nic...

Projistitu jsem se ještě rozběhl do naší koupelny (koupelny tu byly 3, my měli ještě s Majdou a Kačkou jednu a zbytek se dělil o ty zbylé dvě).

Prohlédl jsem všechny skříňky, ve kterých měla Mery jeste včera kosmetiku. Teď ale byly všechny prázdné. Sedl jsem si na zavřený záchod a rukama si promnul obličej...
„Co tak strašného jsem udělal?" Zeptal jsem se sám sebe... V tu chvíli jsem si ale něčeho všiml.

Vytáhl jsem to z koše a v tu chvíli mi všechno začalo pomalu docházet a vybavil se mi i včerejší rozhovor s Martinem... Který asi Mery musela slyšet... Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit... I když, byla situace jaká byla, tak jsem se nad tím musel pousmát. Teď se mi mohl celý život změnit...