Konec Richieho Wagnera

Pátek 11.9.

Koukal se z okna vlaku jak ubíhá cesta. Byl pátek, poslední den školy, potom bude víkend a dnes přijede jeho bratr Thomas. Thomas byl jeho nejoblíbenější člověk. Měl ho nejraději na světě, byl to odmalička jeho vzor. Je o deset let starší a moudřejší, vždy mu vše vysvětil a poradil. Richie nemohl zapomenout, jak jednou slyšel hádku dvou ožralů, když se vraceli pozdě večer z kina a nemohl pochopit co je to debil, tehdy mu Thomas řekl, že se takhle nazývají hloupí lidé. Další den se jich učitel zeptal, proč si myslí, že je na světě tolik problémů a Richie hrdě odpověděl, že jsou lidi prostě debilové. Měl z toho obrovský problém. Pousmál se. Už se nemohl dočkat, až se s bratrem uvidí. „Richie? No tak! Kámo! Zase si se zasnil?" šťouchal do něj Luke. „Kdo má hezčí zadek? Betty nebo Emma?" zeptal se. Riche protočil očima. Tohle ho nezajímalo, už chtěl vystoupit z vlaku a jít domů. Pokrčil rameny. Luke byl opravdu otravný, ale byl to jediný člověk, který ho kromě jeho nejlepšího (a jediného) kamaráda Ryana Murphyho neurážel. Ostatní z třídy úplně nenáviděl a byl si jistý, že jestli jsou opravdu na světě debilové, on jich má většinu ve třídě. Byli teprve v osmé třídě, ale většina kluků už kouřila. Někteří sem tam donesli do školy čaj s rumem (a někdy čaj s rumem bez čaje). Kamarádili se s deváťáky, kteří jim ten chlast a cigarety kupovali, jelikož i když se tvářili jako hrdinové, neměli odvahu si to kupovat samy. Vlastně to byli jen ubožáci, kteří se snažili upoutat si všechnu pozornost holek. Nejhorší bylo, že to zabíralo. On to nedokázal pochopit. Věděl, že není nejinteligentnější krasavec ani Justin Bieber (nebo koho to sakra poslouchali), ale mněl pocit, že není zas tak špatný. Ale když se o tom zamyslel ani o ně nestál. Poslední dobou se chovaly divně. Jediné co je zajímalo na ostatních holkách bylo jak drahé bylo jeho značkové tričko a jak dlouhé má dotyčná její gelové nehty. Podle značek oblečení hodnotili i kluky, a také podle počtu vykouřených cigaret denně. Jo a taky podle slovníku. Kdo neřekl za každým slovem „vole" nebil dost „cool". Zavrtěl hlavou, nenáviděl to slovo. Bylo to divný říct o někom nebo o něčem že je to „cool". Dojel na svou nádraží a vystoupil z vlaku. Čekal tam na něho jeho bratr. Pocítil v sobě hroznou radost. Hrozně se na něj těšil. Neviděl ho už tři měsíce. Byl rád, že se bratr vrátil. On jediný ho doopravdy chápal. Věděl, že i když nemluví sprostě a ani nehulí je to zajímavý člověk, to jeho spolužáci stále nemohli pochopit. „Čau brácho!" zakřičel na něj Thomas už z dálky. Richie nevěděl proč, ale začal se nahlas smát. „Nazdar!" zařval na něj Richie a objal svého bratra. „Co? Chyběl jsem ti? Nemněl si s kým hrát ty svoje pitomý počítačový hry?" zeptal se pobaveně Thomas. „Tak tyhle narážky mi opravdu nechyběly." Protočil Richie oči. Ale byl za ně rád. Byl rád, že je tu zas Thomas a jeho stupidní narážky. Vždy se cítil sám, když tu bratr nebyl, což byla většina roku, ale tentokrát tu prý zůstane déle. Řekl, že se hrozně pohádali se spolubydlícím tak si sbalil a odjel sem.

Večeřeli. Konečně spolu večeřela celá rodina. On, bratr, máma a táta, který jako vždy kvůli práci přišel pozdě. Jejich pes Hamburger kolem nich zoufale běhal a prosil štěkáním o jídlo.Všechno mnělo být perfektní, ale nebylo. Thomas skoro nic neříkal a choval se nervózně. Něco bylo určitě špatně, ale on o tom nejspíš nechtěl mluvit. Jeho matka si toho viditelně také všimla, ale asi to nechtěla řešit u večeře.