Crucio | Dramione ✓

Bolestná pravda

Krum byl mrtvý. Hermiona si nedokázala představit horší začátek zkoušek. Hned v pondělí se všechny tři školy sešly ve Velké síni a uctily jeho památku, kde se i přes vnitřní protesty rozbrečela. Nikdo jim nedokázal říct, co se přesně stalo, ale Skrk se zaručil, že se o to Ministerstvo postará. Kéž by to byla jen nehoda.

Ron první dva dny nevyšel z pokoje. K testům ho musela vláčet samotná profesorka McGonagallová, protože ani dvojčata se k němu nedostali, a i tak byl pro všechny jako duch. Na Harryho všechno doléhalo postupně. Ve středu odpoledne už s nikým nemluvil a nedostavil se ani k večeři, tak se Ginny s Cho domluvily, že ho půjdou zkontrolovat.

Cedrica našli ráno sedět na okně s nepřítomným výrazem. Ta jeho zamilovaná to vyprávěla každému na potkání. Bylo to na hlavu. Když zůstala Hermiona u stolu sama, její zrak automaticky zamířil ke zmijozelským. Dracovo místo zelo jako poslední dva dny prázdnotou. Unaveně si opřela bradu do dlaně a z úst jí spadl hluboký povzdech. Ani si skoro nepamatovala, kdy ho viděla naposledy. Měla chuť promluvit si s Theem, ale nechtělo se jí ho hledat. Zase si po dlouhé době připadala sama.

„Hledáš svého prince na bílém koni?" Jako by jí ten kluk četl myšlenky a uměl se teleportovat. S lehkým úsměvem se posunula kousek doprava a rukou poklepala na místo vedle sebe.

„Dá se to tak říct, ano. Nemám tušení, co se s ním stalo."

„Psala jsi mu?"

„Ano, hned v pondělí. Odpověď žádná a ani jednou za mnou nepřišel, jak dopadl u zkoušek. Už nechci být podezíravá, třeba je toho na něj jenom hodně, ale moc se mi to nelíbí."

Dlouhá pauza. Hermiona cítila, že jí chtěl Theo něco říct, ale nevyšlo z něj ani slovo. A ona na něj nedoléhala. Bylo lehčí změnit téma a zeptat se ho na jeho vlastní výsledky, i když moc dobře věděla, co jí řekne. Mohli se z nich stát rivalové, kdyby nebyli přátelé. Chytrých studentů nebylo nikdy dost. Nakonec se nabídl, že ji doprovodí až nahoru k nebelvírské věži. Smáli se, bavili se nad jednou ze společných vzpomínek z letošního roku, a Hermionu už začínalo bolet břicho. Theo měl stejně jako Dean neskutečný smysl pro humor, člověk ho jen musel objevit.

„Tak tedy zítra, Theo. Snad ti to dopadne tak, jak se sluší a patří." Buclatá dáma si je oba s úsměvem prohlížela.

„To i vám slečno Grangerová. Žádné bodové náskoky."

„Tak samozřejmé, já přece-"

Najednou ji ale někdo hrubě přerušil. Kolem předloktí se jí sevřela dlaň a zatáhla tak silně, že ji zabolelo rameno. Theo se vytrácel v dáli a ona neochotně klopýtala po schodech. Co se to sakra děje? Najednou se zastavili. Křídlo k Malfoyově kabinetu poznala okamžitě. A jakmile si uvědomila, kdo ji sem dotáhl, měla chuť ho praštit.

Nemohla ale začít řvát. Tou chodbou, kterou tak důvěrně znala, k nim doléhaly výkřiky někoho jiného. Překrývaly se, takže nebylo úplně jasné, komu patřily, ale znělo to strašně. Zmateně se podívala na Rona. To kvůli tomuhle ji sem přitáhl? Zrzek si přiložil ukazováček ke rtům a hlavou jí pokynul ať poslouchá dál.

„Jsi naprostý budižkničemu, měl jsem tě nechat zabít."

„To teda měl, nemusel bych se teď utápět v takový špíně!"

„Ty seš špína! Ani pořádně zabít jsi ho nezvládl, jestli na nás padne podezření, všechno to odpykáš jako první. Karkarov se na posledním setkání na nehodu moc netvářil."

„Asi furt lepší bejt v Azkabanu, než tvůj syn!"

A pak rána. A druhá. Chvíli se rozléhalo ticho, ale začalo to hned nanovo.

„Proč jí to neřekneš? Proč se jí nepřiznáš, žes ho zabil? Myslíš, že by s tebou zůstala?"

„Hermionu do toho netahej!" Zmíněné dívce se sevřel hrudník. Už nemusela tápat, kdo se s kým hádal.

„Přiznej to. Přiznej to, žes ho zabil a teď se jí to bojíš říct. Kdo by zůstával s někým jako seš ty, Draco? Co od tebe teď může čekat?"

Proč by měl Draco někoho zabíjet?

„Ne, já-"

„Ale ano, tys Kruma zabil. Byla to přece tvoje vina. To tys na něj použil Imperio a donutil ho spáchat sebevraždu. To jen díky tobě bude ta francouzská holka do smrti traumatizovaná. Podívej se na sebe a přiznej si to, Draco. Jsi vrah!" Žádná odpověď. Na to Draco nic namítnout nedokázal. Hermiona sebou zničehonic trhla tak silně, že se musela opřít o zeď. „Můžeš jí to říct do očí, stojí za rohem."

Připadala si tak neskutečně zmatená. Cosi ji bodalo do srdce, ale neměla tušení proč. O čem tohle všechno bylo? Co to mělo znamenat? Až do chvíle, dokud ho nespatřila pár metrů před sebou. Jeho výraz potvrzoval to, co právě slyšela. Každý kousíček jeho tváře jako by to měl na sobě napsané tučným černým fixem, aby to náhodou nepřehlédla. Jsi vrah!

Nenapadlo ji jediné slovo, které by mu mohla říct. Dávalo to až moc velký smysl. Vybavil se jí Fleuřin stav a chtělo se jí brečet. Ona tu vraždu viděla. Když k ní Draco udělal krok, ona o jeden couvla. Všechny ty řeči o tom, že už bude dobře. Že si to má užívat, dokud je čas. I to, jak se jí vyhýbal. Věděl to celou dobu a nic jí neřekl.

„Nepřibližuj se ke mně!" vykřikla mezi vzlyky a dál couvala. „Ani to nezkoušej!"

Blonďák se zastavil. Neexistovala slova, kterými by to dokázal zachránit. Jediný člověk, kterého miloval, se ho bál. A i když se mu o tom nespočetkrát zdálo, naživo se ta bolet nedala s ničím srovnat.

„Hermiono, prosím-"

„Nemluv na mě! Nezasloužíš ani špetku mý lásky ty prolhanej zmetku! Věděl jsi, že se to stane a skrýval jsi to, jako bys ukradl zákusek z kuchyně. Zabil jsi člověka! Mám se tě bát? Protože to už se děje!" Už stála skoro na schodech, div skrze slzy nezakopla. „Myslela jsem si, že další odloučení už nevydržím. Ale tohle je Mat, Draco – nedokážu s tebou zůstat, i když tě miluju víc než kohokoli jinýho. Prostě pro sebe nejsem souzení. Tohle musí skončit."

„Ne, krásko-"

„Neříkej mi tak! Nejsem tvoje nic, Malfoyi, už nikdy tě nechci vidět!"

A během vteřiny byla pryč. Sama, ubrečená, vystrašená, a připravená nechat všechno jednou provždy za hlavou.