Ohgodpleaseno

Ukázka z příběhu: Světlo v Temnotách

„Rychle sem!" Vykřikl jeden z vojáků v lehké kroužkové zbroji se znakem růže na varkoči, naváděl nebohé vesničany, kteří ve zmatku utíkali před vlky do bezpečí hradu tyčícího se na kopci za městem. Vojáci strážící cestu odráží útoky vlků jak jen mohou a snaží se zachránit co nejvíce lidí. Byl slyšet pláč a nářky, krev tekla proudem když jeden z vlků skočil na nebohou holčičku kterou rozsápal na kousky, její matka mohla jen stát na místě, jeden z vojáků jí však popadl a odnesl nahoru k ostatním. Prostory hradu nebyli nejmenší, i tak se zde lidé tlačili na sebe, brečeli nad ztrátou svých drahých a vojáci zatím usilovně odráželi útoky vlků venku.

Trvalo to hodinu, možná dvě než se unaveni bojem vrátili do hradu, krev od vlků stéká po jejich brnění. Byli svědky ztráty svých dvou druhů, přesto to nesou celkem dobře. „To už je třetí útok za tenhle týden, zásoby se nám krátí a lidí je stále méně. Ani naši vojáci nás nemohou chránit věčně." Je slyšet jak jeden vesničan promlouvá k baronovi, vysokému muži se šedými vlasy, vráskami v obličeji avšak mohutnou postavou bojovníka. „Ztratili jsme mnoho lidí, jen co je pravda. Ale....nemůžeme nic dělat než čekat. V hlavním městě mají svých problémů dost stejně jako ostatní menší města a pevnosti, nemohou nám poslat žádnou posilu." Jeho hlas byl klidný ačkoliv se bál, že by se to mohlo zvrtnout ještě více a vesničané které měl na starosti povstanou, věděl moc dobře že v tuto chvíli by to bylo nemyslitelné. „To nemyslíte vážně! Copak vám na nás nezáleží?" Ozvala se z davu postarší žena která vše slyšela. „Uklidněte se prosím. Jediné co můžeme je se modlit k nejvyššímu aby nám poslal pomoc." Pověděl baron klidným hlasem, to už ale nespokojený dav povstal a začal si cosi šeptat. „Nejvyšší? Modlíme se k němu od začátku téhle pohromy! A kde je ta slibovaná pomoc teď?!" Vyjel na něj vesničan, ostatní začali přikyvovat. „Vezmeme si zpět co nám patří a vezmeme si to sami!" Dav začal jásat, bylo pozdě zastavit rebelii.

Vítr vanul silně vesnicí bez života, zem posetá mrtvolami vesničanů, kteří se snažili bránit svou ves. Na stěnách krvavé stopy, po zemi krev, byla to jako scéna opravdového hororu a mezi mrtvolami-těla vlků se procházejí, jejich tesáky se zakousávají do masa mrtvol a na náměstí? Hlava barona a jeho stráží nabodnuté na kůly. „Jen se nakrmte mí miláčci. Vlastně....byla chyba se bouřit proti něčemu, o čem ví tak málo." Pověděla postava-ženská, vlasy havraní, oděv z černého peří, rukou s černými nehty hladí bledou hlavu barona. „Je zbytečné vzdorovat.....brzy bude váš druh vyhlazen......a vy ani andělé s tím nic nenaděláte." Její smích se rozléhal krajem, jak se její tělo změnilo na černého havrana a v této podobě odletěla pryč, vlci též opustili vesnici sotva se nasytili. Zbyl jen jeden-nebohý malý kluk, který vše viděl a slyšel a sotva se vzduch zdál být čistý, vydal se ze svého úkrytu k horám v dáli-k Chrámu andělů světla.

Pokračování příště :3