Pavoučí vůně

Dech

Hektor

{}

V mém životě máloco dávalo skutečně smysl. Proto jsem se často zavíral do sklepa mezi pavouky a pavučiny, kam na mě nikdo nemohl.

Tam se vždy můj dech uklidnil.

{}

8 šílených let

Až chorobně jsem se bál matky. Každý den, když jsem přišel ze školy, stála u dveří s tátovým mohutným opaskem z tmavé kůže. Všechno mi v tu chvíli připadalo jako jedna velká noční můra. Každý můj krok byl potrestán různými způsoby, ovšem nejčastější byla tahle dlouhá kožená  potvora.

Nikdy jsem nechtěl nosit pásky, připadaly mi jako hrůzostrašní hadi,
kteří by ze mě nejraději vysáli duši.

Můj strach se prohluboval s každým dalším matčiným slovem.

Její věty byly protkané nenávistí vůči světu, mému otci a mně. Nechápal jsem tehdy význam jejích zahořklých frází, kdy kolem sebe agresivně máchala rukama a rozbíjela věci kolem. Později však věci nabraly jiného směru, kdy k nám můj otec zavítal.

Vzpomínám si na jeho jemný konejšivý tón hlasu, který ke mně z nějakého důvodu promlouval i ve snech. Nikdy před tím jsem však jeho hlas neslyšel.

Mluvil tehdy ke mně, tentokrát ne ve snu.

Pohladil mě po tváři a omluvil se mi s očima plných slz. Bylo to zcela poprvé, kdy se mi někdo upřímně omluvil. Kdy mi někdo ukázal, že dokonce i já stojím za omluvu.

Promlouval ke mně ještě pár minut; nedokážu si vnitřně odpustit, že si jeho slova nepamatuji podrobněji. Dalo by se vlastně říci, že si je nepamatuji vůbec. Jediné, co si vždy vybavím, je pouze jeho hlas. Kdy jsme stáli naproti sobě, kdy jsme byli jen my dva.

Byl jako Slunce, nádherné zářivé hřejivé letní Slunce.
A já Měsíc, jeho malý Měsíček.

Nikdy jsem se s ním už poté nesetkal.

Často mi chyběl.

A chybí.

{}

15 a 18 let

Měsíce plynuly a můj fyzický stav se začínal rapidně zhoršovat. Přepadaly mě nepříjemné stavy, kdy jsem nemohl popadnout dech, kdy jsem jen ležel na zemi a myslel na smrt.

Byly situace, kdy jsem nevěděl, co je skutečné.

Bývalo mi tak zle, že jsem strávil i několik hodin denně na toaletě, ať už veřejné či doma.
Můj krk jako kdyby vždy svírali obrovští hadi šeptající "ssseberemee ti deeech".

Neustále se mi zjevovali ve snech, kde mě neochránil ani otcův hlas. Každým rokem byl totiž slabší a hůře slyšitelný.

Matka o mých stavech nevěděla, nebo spíše nechtěla vědět. Často jsem se snažil nenápadně poukázat na své bolesti, dokonce jsem několikrát předstíral kašel v její přítomnosti. Jenomže její oči byly plné prázdnoty, zoufalství a agrese.

Tehdy jsem nastoupil na učiliště, kde jsem se měl stát prodavačem. Vyšel jsem s radostí s výučním listem, kdy mě při jeho předávání nepřišel nikdo podpořit.

A možná to tak bylo i lepší.

Mezitím jsem se věnoval přítelkyni, poté přítelovi, poté další přítelkyni... a poté to už byli jen známosti na jednu noc. Žádný bližší vztah mi nevydržel více jak 5 měsíců.

Navštěvoval jsem nejrůznější kluby a bary, kde bych mohl sehnat práci,
ovšem nikde nebylo místo.

Nebylo místo konkrétněji pro mě.

Byli jsme také nuceni se s matkou přestěhovat do stísněného bytu, kde jsme spali v jedné místnosti. Nedokázal jsem ze sebe setřást pocit nebezpečí, proto jsem spal s ubohou hliněnou vidličkou pod polštářem se sluníčkem z dětství.

,,Poť sem" zvolala vždy matka.

,,Sem tu, vždy."

Jsem tu. Jsem tu. A pořád jsem byl.
Dokud jsem se však definitivně nesesypal v jedné z nepříjemných městských ulicí v pozdních hodinách. Nesl jsem s sebou životopisy kvůli pracím, jenomže všechny skončily v kalužích a bahně. Měl jsem záchvat, kdy se mi svíral žaludek v zákeřných křečích. Zvracel jsem zbytky nestráveného jídla s kapkami krve. Tenkrát jsem se podíval smrti poprvé do očí.

Mé předchozí domněnky o smrti, o té opravdové smrti, byly tehdy...legrační.

Protože až tehdy, kdy se jí podíváte do očí hluboce, upřeně a bez mrknutí; kdy se vaše hlavy skoro dotýkají, si uvědomíte, jak směšná vaše předchozí představa vlastně byla.

Z bolesti jsem omdlel a probudil se v městské nemocnici. Vzpomínám si, že jsem se probudil v takřka katastrofálním psychickém rozpoložení, kdy jsem věděl, že mi něco chybí.

Něco mi chybělo. To něco, co tady vlastně nikdy skutečně nebylo.

Matka.

Bylo mi oznámeno, že se odstěhovala neznámo kam. Mí ošetřující velice dobře věděli, kam odešla. Měli ovšem zakázáno to říci.

Vzpomínám si na ten zoufalý pláč. Počítal jsem dokonce kapky, které mi sjížděly po tváři a padaly dolů. Bylo jich osm. Tato zvláštní vzpomínka je tak živá, že si dokonce pamatuji, co se mi tenkrát honilo hlavou. Říkal jsem si, jak jsem odporný, že mě ani vlastní matka nechce. Že jí nestojím ani za rozloučení. Ani za jediný pohled.

Jenomže proč si pamatuji tyto zbytečné detaily, ale otcova slova nikoli?
Do mé dlouhodobé paměti se evidentně ukládaly a ukládají jen nepříjemné zdrcující momenty, které se promítají pořád dokola.

A zase hadi.

Možná mě tenkrát už konečně uškrtí a vezmou mi můj bezcenný dech.

{}