Pavoučí vůně

-

Po skončení se mi udělalo v hlavě zle. Musel jsem ihned odejít z dohledu všech.
Cítil jsem přítomnost Emíla, který ale nevěnoval pohled mně.

Ulevilo se mi, mohl jsem se tak schovat do ústraní.
V podvědomí jsem chtěl najít Kim a omluvit se jí. Omluvit se za krádež jejího vystoupení, ačkoli to byl zadaný úkol. Je v ní čisté dobro, které jsem zahlédl v jejím upřímném úsměvu, který tenkrát darovala Emílovi při našem seznámení.

I přes jedovatou zášť vůči mě v ní cítím obrovskou lásku.

,,Přestaň, idiote." okřikl jsem se rázně.
Tentokrát jsem se sám sebe neulekl, něco se ve mně však obrovsky silně pohlo.
Urazil jsem sám sebe za svou empatii vůči člověku, který zklamaně opustil své místo.
Své ukradené místo.

Měl jsem si za to skutečně připadat špatně nebo nad tím mávnout rukou? Mé přemýšlení přerušil muž vstupujíc do mého pokoje. Viděl jsem ho rozostřeně, má víčka byla ztěžklá. Cítil jsem se provinile a nepříjemně. On mě jemně popadl za ruku a usadil mě na okraj postele.

,,Utíkáš s bolestmi, hm?" zabroukal klidně. Jako kdyby věděl, co se děje.

Já se rázem probral a spatřil jeho tvář. Byl to ten muž se zvláštním tvarem očí.
Měl stažené dlouhé černé vlasy, které mu tak dokonale doplňovaly obličej.

,,Nesmíš utíkat, když to teprve začne." dodal.

,,Jak to myslíte?"

,,Tohle je teď tvůj svět, a ty nesmíš utíkat. Jsi nyní jeho součástí. Důležitou originální součástí. Po tvém vystoupení s tebou bude chtít každý hovořit, včetně mě." stiskl mi silněji dlaň. ,,Musíš překousnout svoje vnitřní pře, a být tu pro ty, kteří tě chtějí."

,,Vy mě chcete?" optal jsem se stupidně. Ihned jsem měl chuť se napomenout, on mě ale ihned přerušil svým tónem hlasu. Byl mi povědomý, tento klidný tón už jsem slyšel.

,,Máš kam jít?" odpověděl na mou otázku otázkou. Než jsem stihl cokoliv říci, pokračoval. ,,Ne, nemáš. Sem chodí naprosto zničení vyčerpaní lidé, kterým pomáháme. Muchomůrka je skutečně léčivé krásné místo, Hektore."

Odkud znal mé pochyby a mé jméno?

,,Teď si dej tohle." podal mi větší prášek v průhledném červeném obalu.
Měl jich hodně. Naplnil by tím průměrnou sklenici.

Mlčel jsem.

,,Dej si to." řekl a zvedl zrak. Podíval se na mě tím hlubokým pohledem.
Cítil jsem podivnou energii, která proudila mezi námi.

Chtěl jsem hledět jen do těch chladně modrých očí.

Pobídl mě hlavou, abych učinil tak, jak chtěl.
Natočil vodu z mého umyvadla a podal mi ji na zapití.

,,Poslouchej mě, vždy. Ano?" rozkázal klidně.  Já poslušně kývl a vzal do úst neznámý lék. ,,Polkni." řekl ráznějším hlasem, přičemž ze mě nespouštěl oči. V tu chvíli přešla všechna má psychická i fyzická bolest, ovšem ne kvůli onomu prášku. Přešla mě díky vzrušení, které ve mně vyvolal tímto příkazem.

Vykulil jsem oči a koukl nad sebe. Stál sebevědomě nade mnou, můj zmatený vyděšený obličej ho nijak neznervózňoval. Působil na mě tak zkušeně. Za to já neustále uhýbal pohledem i přes to, že jsem jeho oči nechtěl opouštět. Vytvářel ve mně kromě vzrušení nepopsatelné pocity - daly by se přirovnat k bezmoci.

Nemohl jsem odolat; ihned jsem ho chytl za boky a přitáhl k sobě.

,,Pusť." řekl silným bezcitným hlasem, čímž mě donutil okamžitě couvnout. Rozklepaly se mi prsty, brada, a sní i rty; mé oči zůstaly pořád vykulené. Tentokrát jsem však hleděl vystrašeně prázdně před sebe. ,,Ty prášky nemohou působit tak rychle." upozornil mě.

Přemýšlel jsem, jaký mají vlastně účinek, když něco takového zmínil. Na nic hlubšího jsem v danou chvíli nemohl přijít vzhledem k mému rozpoložení.

,,Dobrou noc." dodal a bez jakéhokoliv dalšího gesta odkráčel pryč. Zamkl za sebou.
Vyděsilo mě ještě více, že člověk jako on, má klíče od mého bytu. Já zůstal sedět ve stejné pozici na stejném místě dlouhé minuty.

Poslouchal jsem s otevřenýma očima noční hmyz a podivné dunění vycházející z Muchomůrky. Její běh se ukončoval obvykle okolo druhé hodiny ranní.
Přemýšlel jsem nad spoustou věcí, tedy hlavně nad tím zvláštním mužem. Snažil jsem se několikrát usnout, přepadl mě však při mém posledním pokusu o spánek nepřirozeně příjemný pocit. Nutil mě se vlnit a kroutit v peřinách, dokud jsem jednu z nich neobjal nohama. Převalil jsem se na břicho, přičemž jsem pocítil obrovský tlak v podbřišku, který směřoval postupně níže. Točila se mi hlava, má mysl byla v neznámém rozpoložení, které mě nutilo pohybovat pánví tam a zpět. Uvědomil jsem si, že sedím obkročmo na přikrývce v hlubokém záklonu s pootevřenými ústy a zběsile tlučícím srdcem. Můj dech nepřirozeně zrychlil, čímž se mi více zatočila hlava. Bylo mi na omdlení, mé tělo však nepřestávalo.

Mé další uvědomění bylo, že jsem byl zcela nahý. Netušil jsem, kdy jsem se rozhodl svléknout. Začínalo mi být ještě hůře; pálila mě trubice na hrudi a silně bolely plíce.

Sjel jsem si rukou na přirození, kde jsem postupně sjížděl nahoru a dolů čím dál rychleji a vášnivěji. Nedokázal jsem v tu chvíli přestat. V mysli se mi samovolně promítala červená zářivá světla, a podvědomí dokonce přitáhlo oči onoho neznámého muže. Vybavila se mi dnešní vzpomínka, kdy jsem ho přitáhl za boky, jenomže tentokrát mé doteky přijal. Stiskl mi v mé mysli ruce a vyjel s nimi nahoru pod sako a pod košili. Jakmile jsem se dotkl jeho bradavek, ihned jsem vyvrcholil.

Upadl jsem do peřin s obrovskou hořkou bolestí hlavy, která mě donutila se vyzvracet na podlahu. Usnul jsem na břiše s hlavou dolů, nahý, a naprosto vyčerpaný. Silně mě bolel podbřišek, byl jsem však tak slabý, že jsem onu bolest zaspal.

Co se to děje.