Pavoučí vůně

Polar

Uběhlo dalších pár dní.

Jednoho brzkého rána jsem ho potkal v Muchomůrce. Seděl u baru s hlavou ponořenou v dokumentech. Musel jsem se s ním dát okamžitě do řeči, poněvadž jsem nemohl zapomenout na incident, kdy mnou tenkrát v noci projel nejdivnější pocit vůbec.

,,Dlouho jsme se neviděli, že.." namítl jsem. On zvedl zrak, jenomže nehleděl na mě. Hleděl skrze mě. Ty jeho prohnané oči v sobě snad neměly ani kousek citu.

,,Lepší nevidět. Viděl jsem toho minulej týden dost. Prášky fungujou dobře, jak vidim." řekl chladně. V tu chvíli jsem si všiml jeho vlasů; byly ostříhané, krátké.

,,Doprdele, co to je za prášky?" zvedl jsem náhle hlas a šel přímo k němu.
,,Posílí tvoji šílenou stránku, která je v Muchomůrce nutná, zlatíčko." Stál sebevédomě naproti mně.

,,Bylo mi tehdy odporně. Zvracel sem a bylo mi fakt hodně odporně! Kurva, je mi špatně z tohohle všeho." byl jsem agresivní. Máchal jsem okolo sebe rukama a neklidně podupával.

,,Potichu." provokativně se ušklíbl, došel ke mně blíže a pohladil mě po krku. ,,Neměj strach, Muchomůrka tě vyléčí. Vidím ti do tý tvý bolavý duše. Touží po lásce a pochopení, protože nikdy nic takovýho neměla, hm? Uvolni se a dej mi ruce." prohlásil a vzal mé paže. Přiložil si je na boky, tak jako tehdy. Až na to, že tentokrát to bylo z jeho strany, a dokonce to ani nebyl sen. Cítil jsem se tak zmateně, ničemu jsem nerozuměl.

Na chvíli jsem myslel, že se mi zhnusil, on mě však rychle vyvedl z omylu.

{}

Muchomůrka byla prázdná. Už týden byla prázdná, bez lidí a představení.
Chyběla Kim, což pan Emíl emočně nezvládal. Dokonce bych si troufnul říct, že ji miloval.
Zmizela snad kvůli mně?

,,Jaké je vaše jméno?" optal jsem se ho, zatímco mě táhnul neznámo kam přes mlhavé poloprázdné město.

,,Polar." odpověděl rychle a chladně za chůze. Neměl jsem slov. Nenapadala mě žádná poznámka ani komentář, jak bych mu mohl pochválit jeho neobvyklé jméno. Pouze jsem ho slepě poslušně následoval. Neznal jsem jeho věk, minulost, ani duši. Mě tělo i mysl se nechaly táhnout jeho drobnou štíhlou postavou.

Dorazili jsme na místo. Bylo doslova protkané mlhou a zvláštní aurou.
Jeho stisk byl najednou pevnější.

,,Vítej." zamumlal.
Poděkoval jsem a vstoupil dovnitř.
Byl to velký moderní dům se spoustou lesklých stříbrných věcí. Hodil se k němu.

,,A žijete tady sám?" vypadla mi náhle otázka z úst.
Mlčel.

Chvíli bylo ticho, pouze hleděl před sebe do velkých oken, kterými dovnitř vstupovalo studené bílé světlo. Mé oči byly přivřené, sledovaly jeho tvář z profilu. Miloval jsem jeho vznešený vzhled a ostré rysy. Miloval jsem jeho chlad, i když pro mě bylo neuvěřitelně těžké a složité reagovat na jakékoliv jeho gesto nebo frázi.

,,Svlékni se." otočil se čelem ke mně natahujíc ruku.
Já zkameněl. Děsilo mě, když se ke mně blížil. Nikdy jsem totiž nevěděl, co zamýšlí.

,,Mmh, proč.." optal jsem se tiše. On mě jen projel očima odshora až dolů. Přiložil ruce na lem mých kalhot a přejížděl po něm. ,,Co je to za člověka..." pomyslel jsem si. Nevěděl jsem, co dělat. Na jednu stranu byl ve mně chtíč, který chtěl pokousat jeho velké rty a klíční kosti. Na druhé straně však stál rozum, který se mě snažil přimět couvnout.