Mezi životem a smrtí

Bylo mi čerstvě sedmnáct, když mě a mým rodičům doktoři definitivně oznámili, že se svých osmnáctin nedožiju. Co se týče mě, já jsem s tím byla smířená už dávno. Když máte rakovinu už od svých deseti let, musíte tak nějak počítat s tím, že váš život bude s největší pravděpodobností kratší než byste si přáli. Do svých šestnácti let, jsem s ní bojovala, snažila jsem se získat si víc času a snila jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych měla aspoň naději, že se vyléčím. Jako jedna z mála lidí dnešní generace jsem měla opravdu chuť žít. Kdybyste jen viděli můj obrovský seznam věcí, co chci udělat, ještě než zemřu. Kromě toho, že se mí rodiče snažili, abych se vyléčila, tak se taky snažili o to, abych si mohla ze svého dlouhého seznamu odškrtnout co nejvíc věcí.
Samozřejmě to někdy i přes jejich snahu prostě nebylo kvůli mému stavu možné. V nemocnici jsem trávila poměrně dost času a tak nebylo vždy jednoduché něco naplánovat.
Ale jak jsem již zmínila, bojovala jsem do svých šestnáctin. Pak... rakovina zmizela. Doktoři nám oznámili, že v mém těle už se nenachází žádné nádory, ale taky mě šetrně upozornili na skutečnost, že se může vrátit. S tím já už samozřejmě nepočítala. První věc, kterou jsem udělala po příchodu domů z nemocnice, byla ta, že jsem vytáhla svůj seznam a s překvapením zjistila, že už na něm zbývá jen málo věcí. Začala jsem tedy plánovat cestu do Barcelony, to byl poslední největší úkol, který jsem chtěla splnit. Jak jste už možná pochopili, moji rodiče jsou velice zámožní a já jsem jejich jediné dítě, takže co se týče toho Španělska, můžu si naplánovat prakticky cokoliv, protože si to můžou dovolit. Naštěstí. Nebudu vám tady popisovat moji dovolenou s rodiči. Byla poměrně akční. Přesně jak jsem to chtěla. Ale... po celou dobu mi tam něco chybělo. Někdo. Své rodiče mám strašně ráda, ale uvědomila jsem si, že nemám žádné přátele kromě nich. Celý svůj život jsem buď ležela v nemocnici, nebo cestovala s mými rodiči. Přátelé mi připadali jako tak obrovská samozřejmost, že jsem na ně úplně zanevřela. Nikdy mi nepřišlo, že bych potřebovala kamarády. Až teď jsem si uvědomila, že tady můžu být déle než mí rodiče. Ta myšlenka mi nedala spát. Až tady jednou nebudou, co budu dělat? S kým si budu plnit sny?
Když jsem se vrátila domů, zahodila jsem můj starý seznam a vytvořila si nový. Tentokrát se název „Věci co chci stihnout, ještě než zemřu" změnil na „Věci, které chci udělat, abych začala žít". Napsala jsem si tam věci jako jít s kamarády do kina, na piknik, na fotbalový zápas atd. Vždy mi to přišlo jako naprostá samozřejmost, ale teď to pro mě bylo něco naprosto nového a vzrušujícího. Zavolala jsem tedy svým „kamarádům" jak jsem je označovala po celý svůj život, i když si myslím, že já už pro ně kamarádkou dávno nejsem. Kupodivu byli všichni rádi, že mě slyší a novinu o mém zdravotním stavu vzali s obrovskou radostí. Aspoň si myslím, že pištěli z radosti a ne ze vzteku. Sešli jsme se hned druhý den v parku u řeky. Já, Katie, Lily, Mary a Michelle. Jakmile pominulo skutečné radostné pištění, že jsem konečně zdravá, jsem si jim hned začala omlouvat, že jsem jim nebyla lepší kamarádkou. Tuhle mou omluvu však pominuly jen mávnutím ruky a ujistily mě, že to moc dobře chápou, že jsem chtěla cestovat a poznat svět, když jsem věděla, že můžu brzy zemřít.
Dlouho jsme si povídaly o životě a pak jsem jim ukázala můj nový seznam. Slíbily mi, že tohle všechno spolu podnikneme do konce léta. A tak jsme začaly den co den, plnit má přání. A ke konci léta, už nezbyla na seznamu jediná věc. Když jsem se s holkama radila, co bude dál, řekly mi „Teď to celé zopakujem. Občas přidáme nějakou věc, co nás právě napadne a budeme to opakovat tak dlouho, dokud nás to neomrzí. A tyhle věci se nikdy neomrzí." S touhle větou v hlavě jsem spokojeně šla do nemocnice na mou pravidelnou prohlídku.
Trpělivě jsem čekala v nemocničním pokoji na příchod doktora s výsledky a mezitím jsem si volala s holkama. Tvořili jsme náš nový seznam na školní rok, když v tom vešli moji rodiče s doktorem v závěsu. Ukončila jsem hovor a zpozorněla.
„Budeme si tě tady muset ještě chvíli nechat a udělat pár dalších testů Amy. Zatím nemůžu říct nic konkrétního, ale něco se mi na tom dnešním testu nelíbilo. Nejspíš to nic nebude, nemusíš mít strach, ale pro jistotu jich uděláme pár navíc." S těmito slovy se na mě a mé rodiče usmál a odešel. Díky bohu, že jsem ležela, protože bych asi nejspíš stejně spadla na zem. Hlava se mi zatočila a v žaludku se objevil ten starý dobrý pocit pořádného strachu. Už dlouho jsem nebyla takhle vyděšená. V hlavě se mi začaly točit myšlenky. Ne. Teď prostě ne. Ne když jsem zrovna začala žít. Je ještě tolik věcí co chci zažít. Ani jsem se nestihla zamilovat. Nikdy jsem neměla s nikým pusu. Tohle přece není fér! V nemocnici jsem zůstala ještě dva dny. Nejhorší dva dny v mém životě. A pak doktor zavolal mým rodičům, aby se dostavili co nejdřív do nemocnice. Když dorazili, oznámil nám, že rakovina se vrátila. Rodiče se snažili vypadat silní, ale já jsem viděla, jak je to vevnitř bolí.
Se seznamem, který jsme s holkama vytvořily byl nejspíš konec. Alespoň prozatím. Pořád jsem ještě doufala, že bych se snad mohla znovu vyléčit.
Začala jsem tedy opět chodit na léčby a většinu mých dní jsem trávila na nemocničním lůžku. Pár dní po mých sedmnáctinách, o kterých mi holky řekly, že je oslavíme, až se uzdravím, nám doktoři přišli říct, že se svých osmnáctin nedožiju. Zanedlouho mi vypadaly vlasy a už to semnou šlo z kopce. Tohle byl konec. Ale netrvalo mi dlouho, abych se s tím smířila. Smířená jsem s tím už v podstatě byla dávno, jen jsem dostala novou naději. Jenže teď byla veškerá naděje pryč. Verdikt zněl jasně. Své plnoletosti se nedožiju. Jednoho večera se mi udělalo opravdu špatně. Rodiče se vyděsili a zavezli mě do nemocnice.
V nemocnici mi podali léky proti bolesti a svolali celou rodinu, včetně mých kamarádek, aby se semnou přišli rozloučit. Když se semnou všichni rozloučili, u mého lůžka zůstala pouze mamka s taťkou. Hladili mě po vlasech a vyprávěli veselé příběhy z doby, kdy jsem byla malá. Vůbec nic jsem necítila, najednou mě přepadla obrovská únava a prostě jsem usla.
Když jsem se probudila, nebyla jsem ani v nebi ani v pekle, ale v malém růžovém pokoji, plném panenek, plyšáčků a hraček. Nechápavě jsem se porozhlédla a snažila se pochopit, co se to děje. Uvědomila jsem si, že v ruce držím malou ručně dělanou obálku, plnou ozdobných nálepek, třpytek a obrázků květin. Když jsem ji otevřela, vypadl z ní malý kus růžového papíru, kde stálo, že jsem dnes pozvaná na čajový dýchánek. Zanedlouho se ve dveřích objevila malá, pětiletá holčička s tmavými kudrnatými vlásky zapletenými do složitých copánků. Vůbec jí nepřišlo divné, že v jejím pokoji stojí naprosto cizí člověk, já.
„Ahoj Amy! Jsem tak láda, že jsi pšišla! Posaď se, za chvíli budu nalévat čajík." Řekla a začala na stůl servírovat barevné šálky na čaj. Poslechla jsem ji a bez jediného slova jsem se posadila na maličkou židličku, která mi byla poněkud malá a tak jsem ji posunula bokem a sedla si na zem. Za chvíli do pokojíčku vešla maminka té holčičky a zeptala se „S kým si to tady povídáš Suzy?"
„S mojí novou kamaládkou Amy! Pozvala jsem ji na můj čajíkový dýchánek." Odpověděla Suzy. Já jsem však neváhala ani chvíli a rozhodla se zjistit co se to k čertu děje. „Dobrý den, prosím vás mohla byste mi pomoct? Potřebuju zjistit kde to j..." ani jsem nestihla doříct větu a ta paní byla pryč. Jako kdyby mě vůbec neviděla a neslyšela. Skoro v slzách v očích jsem se obrátila na Suzy a čekala snad nějaké vysvětlení a taky jsem se ho hned dočkala. „Maminka tě vidět nemůže plotože jsi jen moje kamaládka. Dáš si šusenku?" řekla a přisunula ke mně talířek plný sušenek a šálek s čajem. Znovu jsem si sedla na zem a najednou mi všechno došlo. Já jsem její imaginární kamarádka.
Upřímně to bylo mnohem lepší než být někde v nebi, i když ani nevím, jak to tam vypadá, ale podle mě je tam nuda. Následující rok jsem se seznamovala s ní, její rodinou, městem, kamarády a koníčky. Suzy byla úžasná holčička. Měla jsem ji ráda jako svoji vlastní sestru. Být něčí imaginární kamarádkou není zas tak špatný. O jídlo a hroudu sladkostí jsem nikdy neměla nouze. Zjistila jsem taky, že jakožto její vymyšlená imaginární kamarádka, se můžu podle jejího přání vylepšovat. Například jedno léto jsem měla růžové vlasy a uměla jsem létat. Jindy jsem zase byla celá ve žlutém anebo jsem na hlavě nosila korunku. Svěřovaly jsme si svá největší tajemství a povídaly si od rána do večera a vždycky jsme měly o čem! Nikdy jsem jí však neřekla o tom, že jsem jednou byla živá a že jsem umřela na rakovinu. Ale ten zbytek o mně ví. Ví, že jsem nikdy neměla kluka ani první pusu a že moji rodiče jsou naprosto úžasní lidé. Někdy mi bylo velmi smutno, ale Suzy byla tak strašně veselé dítě, že mi to nikdy nevydrželo dlouho. Roky plynuly a ze Suzy se stala krásná mladá dívka. Na její třinácté narozeniny jsme se šly podívat do místního parku, kde zrovna postavili skateboardové hřiště. A pak jsem ho uviděla. Vysoký, tmavovlasý kluk na skateboardu prosvištěl kolem nás. Dívka vedle začala hvízdat na prsty a Suzy to zaujalo mnohem víc než všichni kluci na skateboardu v okolí. Přisunula se k ní a začala se s ní bavit. Já měla spoustu práce s pozorováním toho kluka. Mohlo mu být tak devatenáct. Najednou jsem vůbec nemyslela na to, že mě může vidět jen Suzy. Nevím, co mě to napadlo, ale když jsem uviděla, jak upadnul na zem, běžela jsem k němu, abych mu pomohla vstát. Ale když jsem k němu doběhla a podala mu ruku... projela jím, jako kdybych byla duch. Stála jsem tam naprosto oněmělá a poražená tvrdou realitou. Když jsem zjistila, že jsem Suzina imaginární kamarádka, brala jsem to jako druhou šanci jak žít, ale teď jsem si uvědomila, že to všechno je jen iluze. A ze všeho nejhorší na tom je to, že to ani není moje iluze. Až jednou Suzy vyroste a přestane věřit, že existuju... prostě zmizím. Stála jsem tam ještě dobrých deset minut než Suzy dvakrát tleskla abych se k ní vrátila. Byl to způsob, jak jsme se dorozumívaly na veřejnosti, takže nemusí vypadat jako blázen. Po cestě jsme nemluvily, šly jsme rovnou domů, žádné odbočky, žádné speciální zastávky. Když jsme konečně dorazily do jejího pokoje, Suzy promluvila „Co se s tebou stalo na tom hřišti?". Pokrčila jsem rameny a navrhla, abychom šly spát.
Ráno jsem se probudila poněkud v lepší náladě, než v které jsem usínala. Nasnídaly jsme se a pak na mě, jako každý den, Suzy vybalila její plán pro dnešek. Půjdeme k Margharet, té dívce, co včera hvízdala na hřišti. Neměla jsem žádné námitky a tak jsme po obědě vyrazily. Nebydlela daleko, v podstatě jen o dvě ulice dál. U dveří nám otevřel její táta a pozval Suzy (takže i mě) dovnitř. Vešly jsme do Margharetina pokoje, když v tom si všimnu kluka sedícího na její posteli. Ještě jednou si ho pořádně prohlédnu a... je to on. Ten kluk, kterým projela moje ruka, když jsem se mu snažila pomoct.
„Ahoj! Jsem ráda, žes dorazila. Trochu jsem se bála, že to nenajdeš. Mimochodem tohle je můj brácha, Julian." Julian kývnul na pozdrav, plácnul svoji sestru po zádech a šel zpátky do svého pokoje. Sebrala jsem se a šla za ním, dveře měl otevřené. Sedla jsem si na jeho postel a pozorovala, jak si čte nějakou knížku a sedí u toho na parapetu okna. Začala jsem k němu mluvit, jen tak. Věděla jsem, že mě nemůže slyšet, ale i přesto jsem mluvila. Tak strašně jsem si přála, aby mi odpověděl alespoň na jednu otázku. Zkusila jsem vzít tužku a papír do ruky, ale s čím jsem chtěla pohnout, to mnou projelo. Přišla jsem blíž k němu a zkusila se dotknout jeho ruky. Nešlo to, zase jsem jím jenom projela. Opřela jsem se o protější stěnu a hleděla na něj, jako bacil do lékárny. V mém životě, jsem dostala všechno, co jsem chtěla, kromě času. A teď jsem dostala čas, ale za cenu toho, že nedostanu nic.
Když mi doktoři oznámili, že se nedožiju svých osmnáctin, litovala jsem toho, že jsem se ještě nestihla zamilovat a že jsem neměla ani svoji první pusu. Svůj druhý „život" se Suzy jsem měla ráda, brala jsem to jako druhou šanci a užívala jsem si to. Jenomže Suzy mi nemůže zajistit všechno. Ani si nedokážete představit jaké to je, když je vám odepírán něčí dotek. A nejen to, člověk, kterého nejspíš milujete vás nemůže ani slyšet ani vidět. Cítíte jenom čistou beznaděj. Asi za hodinu přišla do Julianova pokoje Suzy, aby se rozloučila, a přitom jednou tleskla, aby mi dala najevo, že odcházíme. Postavila jsem se a naposled se ohlédla na usmívajícího se Juliana.
„Amy, co se děje? Mám o tebe starost. Poslední dva dny jsi tak smutná." Promluvila, jakmile jsme dorazily jejího pokoje.
„Víš... mám tě ráda jako svou sestru, ale obě víme, že já nejsem skutečná. Vymyslela sis mě, aby ses necítila tak sama. Uvědomila jsem si, že tady nikdy nemůžu být šťastná, nemůžu se ničeho dotknout, nikdo kromě tebe mě nevidí ani neslyší a já nikdy nebudu mít svoji první pusu, protože jsem jenom v tvojí hlavě. Tohle pro mě není život, ale růžové vězení."
„Co tím myslíš? Ty semnou nejsi šťastná? Chceš mě opustit?" se slzami v očích se na mě podívala a já se rozbrečela taky.
„Byla jsem s tebou šťastná, ale dnes jsem si uvědomila, jak bezmocná tady jsem. Ty už se ale nebudeš cítit sama. Ta Margharet vypadá moc mile. Může to být tvoje nová nejlepší kamarádka, když tomu dáš šanci." Snažila jsem se na ni povzbudivě usmát.
„Já tě mám taky ráda jako sestru a přála bych si, abys byla šťastná. Co mám... co mám teda udělat?" zavzlykala.
„Nech mě jít." Vydechla jsem. Ani jsem nevěděla, jestli to takhle s imaginárními kamarády funguje, ale nějak ze mě ty slova vyplula.
Suzy se ke mně rozběhla a obejmula mě. „Běž, jsi volná." Pošeptala, zatím co vzlykala. Najednou jsem cítila, jak její stisk přestávám cítit a kolem mě se rozprostřelo bílé zářivé světlo...