Destructive Storm [CZ] ✓

19. | Washington

Ačkoli jsem svému bratru velice důvěřovala, v noci mi dělalo problémy zamhouřit oka. Neustále jsem musela přemýšlet o té vychytralé zrzce, která mě zase jednou převezla. Vlastně jsem její averzi vůči mé maličkosti skoro vůbec nechápala, protože jsem to přeci jen nebyla já, kdo tuto rozepři začal. Pamatuji si přesně, jak nás v tom obchodu se zbraněmi napadla, i když jsem se jí snažila namluvit, že to dělat nemusí. Zbraní v obchodě přeci jen bylo dostatek a ona si mohla vzít cokoli, co by se jí jen vysnilo. Ale v tu chvíli jsem si neuvědomovala, s jakým typem člověka jsem to jednala. Emma byla čistý úkaz krutého diktátora, který touží po prolití krve a způsobení problémů. Užívala si mé utrpení, a čím víc mě znala, tím to pro ni bylo lepší. Z mého původního plánu nakonec přeci jen sešlo a já se spolu se svou skupinou dala na útěk. Skutečně jsem po pomstě toužila, ale na druhou stranu jsem si uměla představit, že bych pomstu nechala plavat. Na rozdíl od Emmy jsem po pomstě totiž neprahla, já jen chtěla spravedlnost.

Mé oči se únavou zavřely a můj mozek mě konečně nechal propadnout do říše snů. Jakmile jsem však usnula, uvědomila jsem si, že nesním. Prožívala jsem jednu ze svých nočních můr a ta mě požírala za živa. Znovu jsem se ocitla v kůži mé mladičké předchůdkyně a zažívala den, kdy zemřel můj milovaný otec.

• • •

Nemohla jsem se dočkat, až svého milovaného otce znovu uvidím. Ačkoli tomu byl sotva jeden den, kdy jsem ho v nemocnici naposledy navštívila, začal mi chybět. Čím déle dny ubývaly, tím vystrašenější jsem byla. Měla jsem strach, že jednou přijdu na otcův nemocniční pokoj a jeho plíce již nebudou přijímat a zpracovávat vzduch, přičemž jeho srdce nebude prokazovat žádné známky života. Byla jsem však dostatečně stará a chytrá na to, abych věděla, že tenhle den jednou nastane. Věděla jsem to už ve chvíli, kdy doktoři u otce našli rakovinu ve stádiu neléčitelnosti.

„Jsi hotová, Kathleen?" zaslechla jsem hlas své matky a rychle seběhla schody, které mě od matky oddělovaly. Jakmile jsem se dostala ze schodů dolů a ocitla se v dlouhé chodbě, spatřila jsem svou matku a svého bratra Thomase, jak spolu stojí u dveří a čekají na mně. Jejich výraz ve tváři se dneska nerovnal úsměvu a já okamžitě poznala, že je něco špatně.

„Mami," vyhrkla jsem a div jsem se nezajíkla, jak mě začal pojímat velký strach, „neříkej mi, že-"

„Jeho stav se zhoršil," řekla se slzami v očích. Bylo neuvěřitelné, že se jeho stav ještě zhoršil, když už teď byl naprosto katastrofální. Doktoři mu odhadovali vyměřený čas života a všichni jsme se bavili o pár týdnech. Ale teď se zdálo, že možná ani ty týdny nebudou realizovatelné.

„Jak moc se zhoršil?" zašeptala jsem zlomeně. Máma sklopila pohled a já věděla, že z ní nic nevytáhnu. S nadějí v očích jsem se podívala na Thomase a doufala, že mi něco řekne alespoň on. Byl to přeci jen můj starší bratr a já doufala, že ke mně bude upřímný. „Tome," vydechla jsem a chytla ho ruku, „jak moc se jeho stav zhoršil?" zašeptala jsem a on zavrtěl hlavou.

„Chtěl, abychom ti to neříkali," řekl na objasněnou a já sklopila hlavu. To byl typický otec. I když na tom nebyl dobře, stále pro mě chtěl jen to nejlepší. Možná to byla přesně ta vlastnost, kterou jsem na něm milovala. Tu jeho nesobeckost. „Chtěl ti to říct sám."

„Dneska?" zeptala jsem se a dostalo se mi jen zdrženlivého přikývnutí hlavou, po kterém následovala zase jen vlna ticha.

Jako téměř úplná rodina jsme se naskládali do auta a Thomas se ujal řízení. Já jsem seděla na zadní sedačce a dívala se z okýnka na rodinný statek, na kterém jsem vyrůstala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že otec již brzy umře a všechny ty zodpovědnosti ohledně statku padnou na mě a mého bratra. Sice jsem se o statek vždycky starala dobrovolně, ale zdálo se mi nepředstavitelné, že bych to měla dělat za někoho, kdo pro tohle místo žije. Statek byl jedna z věcí, na které je táta nejvíce pyšný.