Impressionism

Kapitola 23.

Nevím, jak se stalo to, že jsem dneska napsala dvacátou třetí kapitolu. Neptejte se. Nevím to.

♥><><><><><♥

Itachi se postavil mezi Obita a Deidaru a svému bratranci dal jasně najevo, že se mu jeho blízkost k Deidarovi nelíbí.

„Můžeš se laskavě držet stranou od mých záležitostí?!" prskl po něm Obito.

„Tohle je moje záležitost," upřesnil Itachi. „Nevím, odkud ses dozvěděl, že s Deidarou chodím, ale necháš ho na pokoji. On s tím nemá nic společnýho. Je ti to jasný?!"

Deidara překvapeně vzhlédl. Itachi právě řekl-

„Cože?" vyjekl posměšně Obito. „Zaprvé, ty si myslíš, že se s ním tahám jenom proto, abych ublížil tobě? Já ani nevěděl, že se znáte. A zadruhé," pohlédl na blondýna, „jsem měl pravdu s tím, že seš jenom zkurvená děvka. Ještě před týdnem jsi mi řekl, že se s nikým nevídáš, a teď zjistím, že se taháš s vrahem mýho bratra?!"

Itachi vzal instinktivně Obita za límec. Ozvalo se trhnutí látky, ale to momentálně nikoho nezajímalo. Starší z Uchihů sbíral všechny síly, aby se udržel na uzdě a svému bratranci jednu nepřišil rovnou do obličeje. To, že mu zabil bratra, slyšel už nespočetněkrát, ale nikdo – NIKDO nebude o jeho příteli říkat, že je děvka.

„Itachi!" řekl naléhavě Deidara a chytil jeho ruku pro případ, kdyby měl Uchiha v plánu Obita praštit. „Půjdeme."

Se sklopenou hlavou donutil svého milence, aby druhého Uchihu pustil.

„Nechoď mi na oči," zavrčel nakonec Itachi.

„Můžu říct to samý!" zakřičel Obito.

Itachi krátce pohlédl na Deidaru. Nevěděl, jestli byl tím, co slyšel zklamaný, naštvaný, smutný, nebo něco jiného. Měl na Deidaru pár otázek, ale to nemohl řešit teď a tady. Chytil blondýna hrubě za zápěstí a vedl ho do baru.

„Hej, kde jste všichni?" zeptal se se smíchem Hidan, když je uviděl přicházet ke stolu.

Uchiha s Deidarou neodpovídali. Itachi pouze hodil po Deidarovi jeho věci a svoje vzal do ruky. Když se všichni z party podivovali nad Itachiho chováním, Deidara to s falešným úsměvem okomentoval: „Není mi dobře, tak jedu domů." Itachi ho skoro nenechal dokončit větu a už ho táhnul ven. Ve dveřích se málem srazil s bratrancem, ale to ho netrápilo. Prostě ho ignoroval. Ten člověk pro něj neexistoval.

Čím víc času uběhlo, tím nervóznější Deidara byl. Ještě nezažil, aby byl Itachi takhle naštvaný.

Černovlásek zastavil u svého auta, o které blondýna opřel a sám položil ruku na střechu. Deidara podle Itachiho výrazu poznal velmi rychle, jak moc v prdeli je.

„Odkud ho znáš?" ptal se v klidu. Uvnitř něj se ale vařila krev a mohlo se stát, že každou chvíli vybuchne.

„Ze školy."

„A co s ním máš?"

„No... my..." přemýšlel, jak to Uchihovi říct. Nejraději by mu lhal – ne! Nejraději by mu všechno zatajil, aby jeho milenec žil v blahé nevědomosti, ale dál zatloukat už nemohl. Po tom, co si Itachi vyslechl, už nebylo cesty zpět, musel přiznat pravdu. „Přátelili jsme se spolu... ale–"

„Ale co?!" zvýšil hlas Itachi. Nechtěl slyšet, že se s ním Deidara vídá, že se vídá s oběma zaráz, protože si nedokáže vybrat, koho miluje víc. V hlavě se mu honily různé scénáře, co mu Deidara poví. Nikdy netoužil po tom být první nebo nejlepší, to tak nějak přicházelo samo od sebe, ale co se týče Deidary, chtěl pro něj být tím jediným, tou jedničkou.