Pavoučí vůně

Pavoučí sklo

Na druhý den mě přepadaly odporné nechutné myšlenky, které mi bezohledně prorážely hlavu jako červi. Možná jsem si i přál, aby ji prorazily, rozervaly a poté sežraly, abych alespoň na chvíli nemyslel na Polara a včerejší incident. Styděl jsem se za každý svůj krok vpřed, za každý pohyb. Seděl jsem ve své místnosti na kraji postele jako tehdy, když mi vnutil ten neznámý prášek. Hlavou mi bliklo, že bych si jej potencionálně mohl znovu vzít, jejich plato měl však u sebe onen mocný pán. Znamenalo by to, že bych se mu musel znovu podívat do očí i po tom, co jsem s napjatýma ušima poslouchal jeho líbezné steny. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem si ho už ani za Boha nedokázal představit v jiné pozici a jiné roli, jako když na mně seděl. Mou tváří prolétla facka na probrání. Oklepal jsem se a začal pochodovat po malém apartmánu tam a zpět. Přál jsem si, aby se tu Polar objevil, pohladil mě po hlavě a řekl, že to bude v pořádku, že se vlastně nic nestalo. To by však jeho temperamentní duše nikdy nedovolila. On sám by si to vůči mně nedovolil, poněvadž na mě pohlížel jen jako na malé vystrašené štěně.

Strávil jsem zbytek dne na místě.

Přemýšlel jsem, odkud se vlastně taková osobnost vzala, a jak moc ho musel život švihat a mlátit o všechny stěny, aby jeho srdce tak vychladlo. Jenomže mé myšlenky přerušilo vtrhnutí do dveří pana Emíla.

,,Kim je pryč, definitivně." řekl zoufale. Já okamžitě vstal a namířil k němu. Schoval si ruce do dlaní a začal zarmouceně vzlykat. ,,Zabila se, Hektore."

Vyptával jsem se na všechno možné, na všechny možné informace. Oznámil mi, že se po mém vystoupení záměrně uškrtila ve své místnosti na kabelu od počítače. A vzhledem k tomu, že měla její místnost s jejím vědomím miniaturní kamery, bylo zcela očividné, že to nezavinily ruce nikoho jiného. Udělala to záměrně na místě, kde to všichni následně uvidí. Proto byla údajně také Muchomůrka na týden uzavřena.

,,Chci odsud zmizet, kamaráde. Pryč z tohoto místa, kde zemřela má láska. Viděl jsem ty její skleněné prázdné oči." mluvil tiše a bolestivě, jako básník popisující hřbitovní kvítí. Poté se se mnou laskavě korektně rozloučil a odešel. Byl pevně rozhodnut. Mě zalil bodavý pocit. Připadal jsem si, jako kdyby mě pokousali jedovatí pavouci, kteří poté sledovali mou rozpadající se mokvající kůži.

,,To jsem zavinil já...?" ohlédl jsem se za sebe zdrceně do zrcadla. ,,TO JSEM ZAVINIL JÁ...??" zařval jsem zoufale na svůj odraz. ,,Odpověz mi ty zbabělej blázne..." zdrceně jsem poklekl a schoval si obličej stejně jako pan Emíl přede mnou. Onu skleněnou plochu pokrývali v mé mysli ti jedovatí pavouci; rozlézali se po všech stranách, nechtěli za žádnou cenu odejít. Nalezli až na mě, kdežto se mi v mžiku zjevila Polarova tvář. Měla z nějakého důvodu skleněné oči. Ukrutně mě tato představa vyděsila, proto jsem se okamžitě zvedl, popadl bundu a namířil přímo k jeho domu. Cestou jsem ze sebe neustále sundával pavouky vytvořené mou myslí. Připadalo mi, jako kdybych na ně opravdu sahal.

Bušil jsem silou na jeho mohutné dveře tak dlouho, dokud se mi nezjevila jeho tvář doopravdy. V mém šíleném vyčerpávajícím rozpoložení mi přišla ještě krásnější a majestátnější bez obvykle. Neudržel jsem pláč a padl mu okamžitě okolo krku. Měl na sobě pouze dlouhou černou košili, kterou jsem ihned pošpinil těžkými slzami. Stál nehybně na místě. Jeho jemná příjemná vůně mě víceméně uklidnila.

,,Hektore." zašeptal.

Já se lehce odtáhl a omluvil se za své zhroucení.

,,Netřeba se omlouvat." prohodil klidně. ,,Vím, co se stalo. Neměl bys to ale tolik prožívat."

Já na něj pohlédl zcela nechápavě a zmateně. Nerozuměl jsem, proč to vypustil z úst.

,,Musíš se smířit s tím, že lidi umíraj. Zabíjej se kvůli drobnostem, nad kterýma bychom my mávli rukou." setřel mi slzy a dlaněmi jemně obepnul můj krk.

,,A to... pořád se zlobíš..?" zamumlal jsem s tekoucí nudlí z nosu.

,,Zlobím, ale ne na tebe."

Opět jsem nerozuměl. ,,Vysvětli mi to, prosím." nechtěně jsem vzlykl.

,,Neplač. Je to jenom další ztracená duše, pamatuj." pousmál se a natočil mou hlavu tak, abych mu hleděl do těch jeho měsíčních očí. ,,Zlobím se na tu tvojí přecitlivělou duši." cítil jsem jeho dech tak blízko mých rtů, nedovolil jsem si ho ale políbit. Byl jsem takřka v katastrofálním rozpoložení. Uklidnilo mě však jeho odpuštění. Možná jsem si jeho fráze a slova překládal tak, jak bych je chtěl slyšet já. V hlavě jsem slyšel jen "už jsme spolu, lásko, jsem tady s tebou." Ve skutečnosti ale přece chladně hovořil o vytrácejících se duších.

Mluvil by takhle, i kdyby to byla má duše?
Zřejmě jsem našel lásku tam, kde bych neměl.

Pozval mě dovnitř, kde ze mě svlékl mou lehkou bundu. Nabídl mi zelený čaj a zázvorové sušenky. Jako kdyby věděl, co zrovna potřebuji. Ve skutečnosti jsem však nechtěl nápoje ani pokrmy, chtěl jsem jeho teplo. Doslova jeho duši.

,,Asi jsem našel lásku, kde bych neměl." vyhrkl jsem. Proklel jsem se v duchu za tuhle větu, nikdy jsem ji neměl říci nahlas, a už vůbec ne Polarovi. Už jen z důvodu, že bych o něj mohl touto naivní frází definitivně přijít. On zvedl zrak a upřímně se na mě usmál.

,,No jo, ty citlivko." prohlásil s důvtipem. Mně zrudl obličej. Nechtěně jsem oplatil můj rozklepaný úsměv. Uhýbal jsem očima, kam jen se dalo, dokud mě neusadil za stůl a nedonutil mě sníst alespoň pár soust. Byl ve skutečnosti mnohem starostlivější než jsem si myslel. Ničil tak obrázek, který si má mysl vytvořila. Procházel se kuchyní sem a tam, naléval mi soustavně čaj, párkrát se na něco zeptal. Zrak mi neustále sjížděl po jeho těle nahoru a dolu, dokud nezavadil o prosvítající místo na jeho volném tmavém oděvu. Dovolil mi se tak opět na moment podívat na část jeho štíhlého pasu. Tolik jsem si přál, aby ke mně přišel, vzal mi ruce a přiložil je na své boky jako tehdy.

Byl jsem zcela klidný. Na Kim ani pana Emíla mé myšlenky už neměly čas. Před sebou jsem měl pouze Polara a jeho nezničitelnou duši. Vstal jsem od stolu a šel ho pevně zezadu obejmout. On opětoval mé objetí, dokonce mi ve chvíli přišlo, že mě stiskl silněji než já jeho; mohl to být však opět jen můj naivní pocit. Odtáhl mě do ložnice, kde jsem ze sebe začal postupně sundávat oblečení. Upřeně mě pozoroval, dokud jsem ze sebe nestáhl poslední kus. Ulehl jsem do postele tak, jako před tím a čekal, až si ho budu moci přitáhnout k sobě a napravit onen incident. Jakmile zpomaleně nakráčel ke mně, uchopil jsem ho spontánně za zápěstí a stáhl dolů. Beze slov se nechal. Po několika vteřinách ze mě slezl a uchopil za zápěstí mě. Pobídl mě, abych ho jemně zavalil svým tělem; také jsem tak učinil. Prsty mi sjely až na jeho stehno, kde jsem se zastavil a silně stiskl onu světlou křehkou kůži. Sykl bolestí. Rázem mi nadzvedl bradu tak, abych mu hleděl do očí. Hlavu mi poté položil na svou hruď, abych slyšel a cítil jeho srdce. Zavřel jsem oči a pozorně poslouchal.

Ihned mi došlo, že nechce žádný další vášnivý románek. To já se až příliš nechal unést napravováním včerejší situace, až jsem zapomněl na jeho zranitelného ducha. Doposud jsem žil v domněnce, jak je nezničitelný, silný a bezcitný. Až po vyslyšení jeho tlukotu srdce, po zapamatování jeho jemné vůně a poznání jeho láskyplného stisku jediným hlubokým objetím, jsem hluboce poznal jeho duši.

Byla stejně citlivá jako ta má.