„..Na rozpadající se okrově žluté zdi visí jeho podobizna. Podobizna toho tyrana, díky němuž, se z Polska stala zem utrpení a slz hladových dětí, žen i mužů. A tyrana, jenž mi navždy znepříjemnil datum 1.září. Asi bych se rozzuřila, kdybych toho za sebou neměla tolik a před sebou dvakrát víc. Cítím, jak kouř z právě vykouřeného doutníku mého společníka víří místností a já ho slastně vdechuji do sebe. V ruce držím už nevím kolikátou sklenici whisky. Počet vypitých sklenic jsem přestala počítat mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou večerní. Z gramofonu se line píseň, na niž se pár zamilovaných bláznů plouží v jejím rytmu. Zavřu oči a představuji si, jak teď s Michaelem ploužíme parketem, smějeme se opilí všem strastem a neřešíme, co bude zítra, až vystřízlivíme. Ta představa je pro mě příliš hořká, a proto vypudím tuto myšlenku z hlavy a hodím do sebe obsah sklenky dřív, než se mi oči zalijí slzami. Zbloudilá kapka té příjemné kukuřičné tekutiny se mi řine přes hrdlo a dopadá až do mého dekoltu. Za obyčejných okolností bych sklonila hlavu a snažila se tu trošku whisky utřít, ale dnes už na to nezbývalo síly. Bylo mi jedno, kde jsem a co dělám. Chtěla jsem pro dnešek zapomenout, opít se a být jiným člověkem. V hlavě jsem cítila tupou bolest. A i přes tu vysokou míru alkoholu v krvi jsem cítila, že zítra bude vše jinak. A já se děsila toho, co mi nejbližší budoucnost nabídne .."
Dočetla jsem poslední zápis mé babičky z jejího deníku a opatrně jsem ho zavřela, abych neponičila už tak zničenou vazbu této pro mě vzácné knihy. Nechala jsem ji ležet na posteli a odešla jsem za maminkou, která na mě volala z kuchyně. Chtěla, abych jí míchala omáčku, co vařila na zítřejší oběd. Celou tu dobu jsem ale musela myslet na babičku, pro kterou se zhroutil svět, když jí oznámili, že její životní láska, Michael Gombrowicz, zahynul, když prohrál bitvu s Němci, co zinscenovali napadení Německého vysílače Glince, aby mohli mít záminku k dalšímu boji. Její situaci jsem si nedokázala úplně představit, ale věděla jsem, že to nebyl žádný med. Má babička byla opravdu silná, když to všechno dokázala přetrpět. „Už to polož, já si to dodělám. Ty jsi jdi nachystat postel na spaní".
Mámina slova mě vyrušila ze snění a já šla udělat, co po mě žádala. Než jsem vyndala z peřináče peřinu a polštář, vzala jsem babiččin deník a chystala se ho dát do šuplíku. Jenže v tu chvíli z deníku vypadl nějaký papír. Položila jsem zápisník na stůl a zvedla zažloutlý papír, na který jsem nikdy předtím nenarazila. Na pravé straně záhlaví stránky bylo úhledným písmem napsáno datum 5.8.1956. Nedalo mi to a ihned jsem se dala do čtení.
„Můj věrný příteli, nemůžu žít s nedopsaným příběhem a nevysvětlenou minulostí. Není jediného člověka, který by znal mé životní tajemství, a proto jsem se přinutila přiznat se alespoň Vám.Za mé jednání mne, prosím, neodsuzujte. Jen Bůh ví, že to, co jsem udělala bylo ve prospěch všem lidem světa. Mé opravdové jméno je Izabela Fuglewiczová a narodila jsem se roku 1914 v Polském městě Lodž. Moje o pět let starší sestra Alice se ve svých 15 letech zamilovala do jednoho židovského chlapce a jejich láska jim vydržela až toho osudného dne, kdy zemřel můj přítel Michael v Německém Glinci a kdy se rozpoutala druhá světová válka a s ním i hromadné vyvražďování židů. Ten den Němci napadli Polsko a povraždili spoustu lidí. Neušetřili ani malé děvčátko, schovávající se matce za sukní. V tu chvíli jsem si uvědomila, v jakém nebezpečí je má sestra a její přítel Gustavo. Nemohla jsem dopustit, aby zemřeli ještě další mí blízcí. Pamatuji si, jak jsem ve své hlavě celé noci střádala obrovský plán a jak jsem se vyděsila vždy, když venku něco zašumělo.
Čtvrt roku po napadení Polska jsem sestřina přítele seznámila se svým plánem a jeho souhlas a nadšení pro tuto akci mi dodalo sebevědomí postavit svoji sestru před hotovou věc. S Gustavem jsme jí vylíčili vše, co máme v plánu. Oba jsme si byli jisti, že sestra můj plán s radostí uvítá. Jenže to jsme se přepočítali. Alice naším nápadem vůbec nebyla nadšená. Ba naopak. A tak se to stalo. Má sestra rozčílením utekla z domu, a když ji Gustav šel hledat, nalezl ji, jak leží mrtvá na zemi s kulkou v srdci. Zřejmě se chtěl vrátit nás varovat, jenže to se nikdy nestalo, neboť muž, co zabil mou sestru, zabil i mého budoucího zetě. Když jsem se to dozvěděla, netoužila jsem po ničem jiném než po odplatě. Toužila jsem zabít Adolfa Hitlera.
Proto se v mé hlavě zrodil nový plán, který jsem také uskutečnila. Obstarala jsem si falešné dokumenty a pod novou identitou němky Josefine Bauer jsem se začala hlásit u Hitlera, jako jeho druhá stenografka. Neboť jsem z dřívějších dob znala slečnu Christu Schoderovou byl pro mne tento úkol tím nejlehčím a brzy jsem se účastnila všech Hitlerových sezení a zapisovala, stejně jako Christa všechny jeho nápady. Po několika letech bezesných nocí u Hitlera jsem se rozhodla, že svůj plán dovrším do úplného konce.
Psal se rok 1945 a já se měla účastnit poslední společné večeře, na které měl být i Hitler s Evou Braunovou. Na tuto večeři jsem se doopravdy připravila a vzala s sebou i jed, který jsem koupila už před lety. Tento jed se měl do krve dostávat pomalu a příznaky se dostavovaly až po delší době. Podle ženy, která mi jej prodávala, měl působit obrovské bolesti, z nichž se nedá uniknout jinak, než smrtí. Ten večer mě Hitler posadil téměř do čela, hned vedle Evy Braunové, což pro mne nebylo nijak špatné. Po večeři, kdy se uvolnila atmosféra a Eva Braunová byla již lehce opilá jsem se dostala blíž Hitlerovi a začala ho svádět. Mezi chvilkami nepozornosti jsem nakapala jed do jeho šálku kávy. Co bylo největším překvapením. Jakmile se napil kávy, oznámil nám veselým hlasem, že se káva dnes opravdu povedla a nechal ochutnat i Evu.
Nevím, co následovalo po večeři v Hitlerově pokoji, ale ráno o pár dní později, tedy 30. Dubna jsem se doslechla o Evině smrti. Dělala jsem si starosti, jestli jed zapůsobil i na Hitlerovo tělo správně, avšak o několik hodin později jsem zaslechla výstřel zbraně z Hitlerových komnat. Hitler byl konečně mrtev.
Po tom dnu jsem se dala na útěk do Čech, kde jsem si našla nového muže, s nímž jsem porodila dceru Annu. O mém činu neví ani jeden z nich, a proto Vás prosím, nedovolte, aby se má dcera a můj muž o tomto počinu dozvěděli.
S upřímným pozdravem, vaše přítelkyně Izabela Fuglewiczová."
Odložila jsem dopis stranou a nevěřícně se podívala na kus papíru. Nemohla jsem uvěřit slovům, napsaných na tom dopisu. Připadala jsem si jako podvedená. Nevěřila bych, že by moje babička mohla být schopna něčeho takového. Zachránila tím sice spoustu dalších životů a pomstila se za svou sestru, ale i přesto je to zločin. A takové věci se jen tak neodpouštějí.
Uvědomila jsem si, že už bych měla jít spát a proto jsem vložila papír do deníku a ulehla do postele. Jenže jsem nemohla usnout. Celou noc jsem musela přemýšlet nad celou touto situací. Nakonec jsem si ale uvědomila, že je to babiččino tajemství, které bych měla ctít a když se nakonec rozhodla dopis neposlat adresátovi, měla bych její rozhodnutí akceptovat a nechat si to všechno pro sebe. Hold všechno není tak, jak se zdá, ale to už ostatní vědět nepotřebují. Necháme je radši vidět svou pravdu, nemyslíš babi?
