Pavučina snů

10. část

Z pohledu Em

Už dlouho jsem nikoho takového, podobného jí neviděla. Byla skoro stejná, jak jsem si ji pamatovala. Vždycky krásná, úžasná, ale také smrtící. Byla bledá, ale to možná bylo jak tím světlem, tak i tím, že se spíše zdržovala ve stínech. Stínech smrti.

Začal se mi zadrhávat dech. Nikdy jsem neuměla předpovědět její budoucí tah, vědět co udělá. To byla moje nevýhoda. Nevýhoda tak velká, že mě to může stát život.

„Co tu děláš?" řekla jsem a nepřestala jsem ji pozorovat. Byla velice nebezpečná. Nebezpečná jako kočka, která ve vteřině vystrčí drápy a propíchne vám krk. Ano, přesně takhle jsem se cítila v její přítomnosti. „Přišla jsem si pro tebe," procedila skrz zuby a v jejích očích jsem viděla záblesk smrti.

Nedokázala jsem se srovnat s její přítomností, natož tak s tím co právě pronesla. Bylo mi zle. Psychicky i fyzicky. Chtělo se mi utíkat, ale věděla jsem, že před ní neuteču. Zavřela jsem oči v neslyšné prosbě, aby to byl jen sen. Bohužel když jsem je po pár sekundách znovu otevřela, zjistila jsem, že to opravdu nebyl sen a ona se na mě jen potutelně usmívala. Pak vešla do mého bytu. Strachy se mi skoro rozklepaly kolena.

„Kde máš věci?" zeptala se narovinu. Bylo fajn, že šla rovnou k jádru, ale já si uvědomila, že všechno, co mi to kdy připomínalo, skončilo buď na dně popelnice, oceánu anebo v ohni, takže je to spálené na popel.

„Žádné nemám," připustila jsem bez okolků. Vypadalo to, že jí právě došla trpělivost a tak se vydala do mé šatny. Hledala něco koženého, nebo alespoň černého. Ale hlavně, hledala zbraně. Věděla jsem přesně, po čem jde, ale stejně. Ona prostě šla a vyházela mi celou šatnu. Všechno černé jsem skoro vyhodila. Zůstaly mi snad jen jedny legíny, které samozřejmě našla a hodila je na malinkou hromádku. Tam se na vrcholu skvělo bílé krajkové spodní prádlo. Pak tam byly černé legíny, černý nátělník a pak už nic nemohla najít. Byla z toho evidentně v šoku, ale taky děsně naštvaná a to bylo ještě horší. Co vůbec čekala? Že si doma budu schovávat kdoví co a vzpomínat na všechno? Že se nebudu snažit změnit svůj život a zapomenout na všechno? Myslím, že přesně v tohle doufala, ale její představa byla úplně jiná. A realita v tom případě byla pro ni krutější, než se zdálo.

Nechápala, jak jsem to po tom všem mohla udělat. Vyhodit a spálit všechno. Vypařit se z bývalého života tak lehce a nic si nenechat na památku, protože i přes to všechno to nebyly zas tak špatné časy. Věděla jsem to dobře stejně jako ona. Ale ona nevěděla, že jednu věc jsem si přece jen nechala. No vlastně dvě. Byla v nejvyšší polici, kam jsem pečlivě střádala boty v krabicích. Byla v té nejdražší krabici, tedy řekněme u nejdražších bot, které jsem si kdy koupila. Byly to shodou okolností boty, které by mi určitě vybrala a její vkus se nikdy nemýlí. V krabici od Gucciho černých kozaček, které jsem si jako jedinou černou věc po dlouhé době oblíbila. Byly jakoby přesně na míru střižené k jejímu outfitu, který mi tak pečlivě vybírala. A v té krabici se mi skvěly dvě památky. Obě na mé staré časy, ale jedna byla mým osobním majetkem, teda stále je, ale ta druhá mi tak úplně doslova nepatřila. Mou věcí byla černá kožená bunda, které jsem se jako jediného kusu oblečení nedokázala vzdát. Sice jsem ji nenosila, ale věděla jsem, že leží v té krabici a prostě tam je. Úhledně poskládaná do obdélníku, zabalená v papíru a jen čekající na svou úlohu.

A ptáte se, co je tou druhou věcí? Nejradši bych se o ní ani nezmiňovala. Jak bych to taky mohla chtít? Vždyť to stále tak bolí. Ty vzpomínky na to, jak jsem byla šťastná. Když jsem si myslela, že je to můj svět a že v něm chci prožít celý život. V té době jsem nic jiného neviděla. Teď jsem si ale uvědomovala, že to vlastně vůbec nebyla pravda. Chtěla jsem jen iluzi toho života, ne samotný život. Potřebovala jsem jen cítit ten pocit, že on patří do stejné skupiny jako já. Byl to prsten. Prsten z chirurgické oceli. Těžký, mohutný, ale především jeho, co mi to všechno připomínalo. Ztratila jsem rodiče a s nimi také všechno co mi bylo drahé, ale to se ukázalo jako něco, co mě v té situaci kdysi ještě více pozvedlo. Udělalo to ze mě silného člověka a někoho, kým bych si v životě nemyslela, že budu.