Utopia

1.kapitola

Procházela jsem se po ulici s košíkem v ruce, ve kterém byla přesně 4 jablka, 4 kousky sýru a 4 krajíce žitného chleba. Přesně daná porce večeře pro naši rodinu. Domů jsem nespěchala, večeře měla být, až za pul hodiny a já měla chvíli čas sama pro sebe. Snažila jsem se nasát poslední paprsky podzimního sluníčka. Chladný větřík si pohrával s mou dlouho plátěnou sukní a lehce ji nadzvedával, až mi běhala husí kůže po nohách. Září se chýlilo ke konci a to pro každého znamenalo jediné: Měsíc sklizně. Všichni se snažili ze svých zahrad sklidit co nejvíce úrody, kterou na jaře zaseli, aby ji mohli co nejdříve donést k Vyvolené radě, která pak všechny suroviny rozdělí všem rovným dílem. Takhle to u nás funguje. Každý pracuje a každý dostane stejně. Nejsou zde bohatí ani chudí, rozdíly mezi lidmi neexistují. Každý má, jen to, co potřebuje, a všichni jsou si rovni. Až na Vyvolené. Jsou to zakladatelé Agronie, naši vůdci. Jsou to lidé žijící na samém okraji města, odkud řídí a dohlížejí na celou společnost, aby vše zůstalo tak, jak má. Moc často je nepotkáte, snaží se zůstávat v ústraní. Můj bratr Noah tvrdí, že je to kvůli tomu, aby nikdo nezjistil, v jakém přepychu si oni doopravdy žijí. Já tomu nevěřím. Vyvolení nám po válce pomohli, nastolili v naší zemi mír. Chtějí, aby si všichni byli rovni, protože tak to má být. Tak nás to učí a tak je to správné.

Pomalu jsem došla až nakonec ulice k našemu domu. Bydlíme ve stejném domě jako všichni ostatní. Šedý cihlový dům s malými okny a plochou střechou. V každém je domě přesně vyhraněn počet místností podle počtu členů rodiny. Pomalu jsem vešla na dvůr a vesele pozdravila našeho souseda pana Spencera, který právě sklízel z malých keříků rajčata. Vešla jsem do domu a průvan profoukl celým bytem. Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje, kde u novin seděl můj tatínek a připíjel k tomu kávu. Kávu. Nikdy jsem ji ještě neochutnala. Podle zákona je to nápoj pro dospělé a každý může vypít pouze dva šálky za týden. Protože je mi teprve 16 let, nikdy jsem ji neochutnala. Vím, že ji můj tatínek má velice rád a kdyby mohl, pil by ji mnohem častěji.  Maminka běhala v kuchyni okolo stolu a rovnala příbory. Dělala tos takovou lehkostí, až mě to udivovalo. Mého bratra jsem nikde neviděla. Vešla jsem do kuchyně a položila na stůl košík s jídlem. „Jdeš právě v čas Violet, za chvíli bude šest.“ usmála se na mě maminka a každému na talíř naložila krajíc se sýrem a jablko. Protože bylo pondělí, měli jsme dneska místo vody malinovou šťávu, která nám zbyla od neděle. Pomalu jsme se posadili ke stolu a tatínek zavolal Noaha. Na velkých kuchyňských hodinách odbila šestá hodina. Čas večeře. V Agronii bylo vše řádně stanové. V šest hodin večer se každý obyvatel usadil doma u stolu se svou rodinou a povečeřel tu stejnou večeři jako každý jiný.

Hodinová ručička dál utíkala a Noah nikde. Rodiče nesnášeli, když se Noah opozdil k jídlu. Dělal to dost často. Můj bratr a mé dvojče, měl vždycky problém s dodržování pravidly. Nikdy nedokázal přijít v čas. Po třetím zavolání se Noah konečně přihartusil ke stolu a pořádným žuchnutím se usadil k jídlu. Tatínek ho sežehl přísným pohledem, ale on si z toho nic nedělal.

„ Tak sem právě viděl starýho Spencera, jak si do kapsy strká jedno z těch svých rajčat.“ Oznámil nám a zakousl se do chleba. Všichni jsme se při jeho poznámce napřímili. Schovávat si potraviny navíc, pro svůj vlastní užitek byl jeden z největších přestupků. Pokud na někoho Vyvolení přišli, stihl ho trest.

„Noahu, přestaň s tím, alespoň u večeře.“ Napomenul ho otec. „Nesmíš lidi nespravedlivě obviňovat. To je ještě horší, než kdyby si sám kradl.“

„Není to nespravedlivé, když sem ho viděl.“ Namítl zase Noah a já hnedka věděla, kam celá konverzace bude směřovat. K hádce.

„Pan Spencer je hodný a čestný člověk. Znám ho už léta a nikdy by něco takového neudělal.“ Řekla hned matka a pokusila se o milejší ton.