Destructive Storm [CZ] ✓

20. | Nejsi vrah, jsi přeživší

Když jsem zaparkovala u krajnice, mohlo být zhruba šest hodin ráno. Po mém pozdním rozhovoru s Thomasem jsem se asi o hodinu později ujala řízení a po zbytek noci jsem řídila já, aby si i Thomas mohl oddychnout a pořádně se prospat, protože na něm byla únava znatelná. Nechala jsem Melanie ještě spát, zatímco jsem se spolu se všemi ostatními shromáždila v malém kroužku a hodlala se jim spolu s Thomasem přednést svůj návrh. Vlastně jsme ohledně toho byla značně nervózní, protože i do nedávna jsem o tom značně pochybovala. Thomas v tom však měl značnou víru a já ho chtěla jako správná sestra podpořit. Navíc co by se také mohlo stát? Už teď jsme byli bez domova a úplně na dně. Ve Washingtonu se to mohlo buď zlepšit, nebo to mohlo zůstat úplně stejné.

„Thomas a já jsme se včera v noci bavili o našem budoucím putování. Přemýšlel někdo z vás, kam bychom se měli vydat dál? Statek nám sice na chvíli útočiště poskytl, ale teď je pryč a my se musíme posunout dopředu," řekla jsem sebevědomě, když jsem začala mluvit se svými lidmi a přáteli.

„Nevím, Kat," vydechl Oliver, „netroufám si říct, co by pro nás v tuhle chvíli mohlo být ideální řešení. Jasné však je, že potřebujeme střechu nad hlavou, která by nás před Nemrtvými udržela naživu."

„S tím rozhodně souhlasím," přidala se k nám Ruby a já s radostí sledovala, jak každý projevuje svůj názor a zapojuje se do konverzace. Bylo to jedině dobře, protože tohle mělo být skupinové rozhodnutí a demokracie. Nechtěla jsem udělat důležité rozhodnutí bez souhlasu většiny, protože to mi přišlo jako podlost.

„Přemýšleli jsme nad Washingtonem," promluvil Thomas nervózně a podíval se na mě. Prudce jsem kývla a dala mu tím na vědomí, že to může klidně rozvést a každého do našeho plánu uvést a zasvětit. „Nejenže je to obrovské město, ale je to i hlavní město. Uvažoval jsem nad tím pečlivě a promyslel každou možnou scenárii, která by se mohla stát, a došel jsem k názoru, že bychom to ve Washingtonu zkusit měli."

„Je to nepředstavitelně daleko," ozval se Oliver a Sasha na jeho slova přikývla. „Na takovou vzdálenost nemáme dostatek benzínu ani, kdybychom dali benzín v obou autech dohromady. A to ani nemluvím o zásobách jídla a vody, které se nám začínají zužovat. Měli bychom se usídlit někde v blízkém okolí a možná okolo sebe vztyčit nějaké opevnění. Víš, jak to myslím, Kat. Něco jako společnou komunitu, kde bychom byli od Nemrtvých odděleni."

„To je sice hodně dobrý nápad, ale je neuskutečnitelný. Ať už bychom se snažili jakkoli, taková komunita by k sobě přilákala nepředstavitelné množství cizích lidí, kteří by se k nám chtěli přidat. Nevím, jak ty, ale já si neumím představit, jak bychom něco takového vůbec mohli zvládnout. Právě teď nemůžeš věřit každému člověku, kterého potkáš. Komunita není uskutečnitelná," odmlčela jsem se, „alespoň ne v tuhle chvíli."

„Ale Washington je," ozval se Thomas, který stál po mé levé straně, a podporoval moje argumenty. „Washington byl vždycky středem chemických a biologických výzkumů. Možná nejsem ten nejchytřejší člověk pod Sluncem, ale zároveň nejsem tak hloupý na to, abych si neuvědomil, že je tu možnost, že na léku už někdo pracuje. Nebo alespoň začal na výzkumu, který by pro nás mohl být šancí na přežití."

„Šance jedna ku miliónu, že se něco takového skutečně děje," ozval se konečně Ryan, který celou tu dobu mlčel a neprohodil s námi jediné slovo. Jakmile teď tedy promluvil, nebyla jsem jeho reakcí překvapená. Vlastně jsem čekala, že to bude takhle negativní názor. Ve většině těchto rozhodnutí jsme se totiž neshodovali.

„Ale je tu přeci i šance, že se to děje. Zrovna v tuhle chvíli," trvala jsem si na svém a dívala se do jeho průzračně modrých očí a doufala, že mě alespoň trochu podpoří, ale on zatřásl hlavou a sklopil pohled, jakoby se v něm nevyskytovala jediná jiskra víry a naděje. „Věříš mi?" zahrála jsem to na jistotu a získala tím od něj drobné kývnutí.