Jizvy jsou znakem bojovníka

5.

Dnes dopoledne se Fin vrátil dolů necelou půlhodinku po mně, a pustil se do přípravy oběda, jakoby nic. Nevím, kdy stihl sprchu, byl jsem venku, srovnat si myšlenky a po hodně dlouhé době jsem si vážně nutně potřeboval zapálit, každopádně když jsem vešel do srubu, míhal se po kuchyni s obvyklým elánem. Aniž by pohlédl mým směrem, požádal, jestli bych stihl vzít jednoho ze psů na procházku ještě před obědem. Na řadě bylo prý číslo 43. Vyhledal jsem tedy druhého psa v dané řadě. Byl to zavalitější žíhaný pes, kterému chyběla část ucha a napadal na přední nohu. Měl jsem s ním jít po modré trase.

Fin včera, zatímco venčil, označil tři různě dlouhé okruhy, aby mi usnadnil orientaci. První měl jen necelé dva kilometry, a byl pro štěňata, důchodce nebo pro psy, kteří tahali závaží v podobě řetězů či pneumatik jen na kratší vzdálenost. Druhý okruh – zelený - měl čtyři kilometry, pro psy v kondici nebo lehčím tréningu. Poslední byl červený, ten měl osm kilometrů. Podle času a počasí jsem měl nakázáno brát si na zelený okruh pokud možno kolo. Při vysvětlování si Fin povzdychl, že by jednou chtěl mít tolik času, aby si mohl červený obejít procházkovým tempem. Připadal jsem si, jako kdybych jeho slova vnímal stále jen tak napůl. Pořád ještě jsem se nemohl srovnat s tím, co všechno mi dnešek naložil.

Když jsem opouštěl srub, Larry polehával poblíž kuchyňské linky a ani nezvedl hlavu. Nežebral, jen chtěl být Finovi na blízku. Nechápal jsem to. Zatáhl jsem netrpělivě za silné pletené vodítko, aby žíhaný pes přestal očichávat kořeny stromu, které se vlnily na zemi jako vyobrazení bájných plazů. Nejspíš to takhle měli všichni tihle psi. Jak dokázali Finovi odpustit, že je bral do ringu? Proč mu Larry ještě stále věřil? Vybavil jsem si chvíle v tmavé stodole.

Larry ani na okamžik nevypadal, že by ho Fin k něčemu nutil. Naopak, ve chvíli kdy zahlédl oprýskanou konstrukci ringu, jako kdyby se do něj těšil. Zvuky, které vydával a postoj, který vůči Macovi zaujal, tam přece nebyla ani stopa strachu, ani špetka zaváhání. Vyběhl po něm jako když jiný pes loví tenisák. Navíc, Fin i Garry se celou dobu pohybovali v ringu mezi nimi, kdyby chtěli, mohli na ně kdykoliv zaútočit. Plus, dřevěná zábrana byla zhruba do výše kolen, proč ji prostě nepřeskočili? Vždyť... Kdyby Larry chtěl, mohl by snadno ze stodoly vyběhnout a boji se vyhnout. Totéž Mac. Ale to ne, oni se do sebe pustili, jako kdyby před nimi stanul jejich nejhorší nepřítel. Jako kdyby je nic na světě v daný okamžik nemohlo udělat šťastnější, než sejmout protivníka. Pohlédl jsem na psího dědouška, kterého jsem vedl lesní cestou. Čokoládové oči už začínaly být mírně zakalené, hřbet nebyl tak pevný a svalnatý jako zřejmě bývával. Ale ani přes kulhání pes nevypadal, že by měl špatný život. Jistě, měl na sobě spoustu šrámů, část ucha byla pryč, díky čemuž mu jeho zbytek stál, a dodával tak dědouškovi tak trochu klaunský vzhled, ale stejně... Ten pes mě přivítal, na procházku se těšil, na vodítku chodil lépe než většina městských psíků, které jsem si zvykl potkávat. Při uklízení a krmení se vždy choval slušně, přátelsky a hravě. Pes, který byl v ringu nejspíš tolikrát, že jsem si to ani nechtěl představovat. Probíhalo to stejně? Taky se tam těšil, a pak si užíval Finovo opečovávání v kuchyni? Místo, kde bylo ucho odtrženo nebylo rovné, takže jsem pochyboval, že ho léčil veterinář. Byl to Finův otec, kdo zastavoval krvácení? Byl to Fin, kdo si smýval z rukou krev tohoto psa, když byl zraněný? Pozoroval jsem, jak se zvíře snaží ulovit včelu, kterou svým očicháváním vyhnalo z jednoho ze žlutých květů.

Jo, to byla další kapitola. Fin. Jeho ranní laškování bylo sice trochu naivní a neohrabané, ale zatraceně účinné. A to nemluvím o scéně, které jsem byl neúmyslně svědkem. Když vyslovil mé jméno, vážně jsem nevěděl co dál. Potřeboval bych alespoň jednu noc někde v baru, abych si udělal alespoň trochu pořádek v tom, co ve mně vířilo. Toho kluka jsem chtěl. Hodně. Neskutečně mě fyzicky přitahoval. Byl takový... Jiný. Když šlo o psy a práci kolem nich, byl pevný a nesmlouvavý, ale pak mě dokázal rozebrat plachým úsměvem a červenáním. Nedávno mi bylo jednatřicet. Nebyl jsem žádný nadrbaný studentík, tyhle věci jsem nikdy neměl problém ovládnout. Kruci, kdyby moje sebeovládání bylo vždycky tak mizerné jako posledních pár dní, na akademii bych měl peklo. A později v kasárnách? Vůbec, tam se jakákoliv známka homosexuality tvrdě léčila brutální šikanou. O mé orientaci věděl jen Plukovník, a těch pár ex, co jsem za ty roky nasbíral. Byl jsem vždycky za toho upjatého dříče, co prostě jen nemá čas na vztahy a jde tvrdě za kariérním postupem. Ti, kdo mě takhle poznali, se tomu smáli. Těch pár, kteří věděli co mě vlastně k téhle práci přivedlo, mi šlo rychle a s pochopením z cesty.