Dufík & Softness

Naše chodba

Dufík
Další nudný den ve škole. Už jsem s tím byl smířený. Nuda, otrava, prostě pain. Jsem jeden z těch tišších žáků, co neprudí učitele, takže si v klidu můžu pod lavicí sledovat anime, ale i tak mě to tu nebaví. Paní Klukanová, naše matikářka, zrovna dávala bídu mému spolužákovi a slyšel jsem to i přes Yata z Noragami ve sluchátkách. Naštěstí přišlo vysvobození a zazvonil zvonek. Byl jsem zrovna v půlce epizody a tak jsem jen hodil věci do tašky a vyrazil na chodbu. Další hodina byla v druhé budově a mě čekala na mě příliš sociální situace: Přesun přes celou školu a tlačení se na úzkých chodbách.  Jsem jeden z těch, co nemá moc rád společnost lidí. Ne že by ty osoby z mojí školy měli s lidmi něco společného, ale o to horší to bylo. 

Vyrazil jsem na chodbu a snažil se vyhýbat lidem. Přes řev nebylo to anime moc slyšet, ale nebyl jsem ochotný sundat si sluchátka a poslouchat bandu hlupáků z mé školy. Bez větších potíží jsem proplul do druhého patra, které nepatřilo naší škole. Nevím, jestli jsme tam mohli chodit, ale nebyli tam stupidní spolužáci a byl tam klid a ticho. Vydal jsem se směrem ke druhému schodišti a Yato zrovna vyrazil proti příšeře. Bam! Synchronně s Yatem jsem narazil do příšery. Vypadl mi telefon z ruky a vytrhl mi sluchátka. Začal jsem se reflexně shýbat pro telefon a omlouvat se. Druhá osoba ovšem měla stejné myšlenky a při shýbnutí jsme se srazili hlavami. Znovu jsem se omluvil a neshýbal se, abych předešel opětovné srážce. Až teď jsem si všimnul té příšery. Ovšem to, co jsem uviděl, bylo nejdále od příšery, co jsem si v tu chvíli dovedl představit. Zpod tmavé kukuče na mě koukali roztomilá očka té malé slečny. Znovu jsem se omlouval, ale začal jsem rudnout. Chtěl jsem schovat své rozpaky a tak jsem se zohnul pro telefon, aby neviděla můj obličej jako rajče. Jak jsem ho zvedal, tak si všimla, na co se koukám a zeptala se, zda to je Noragami. Přisvědčil jsem a ona řekla, že to je super anime. Nechtěl jsem jí ukázat svůj rudý obličej, ale zároveň jsem se na ni chtěl znovu podívat. Podíval jsem se znovu do jejích úžasných očí a moje oči zabrouzdaly trochu níže. Rychle jsem vyjel pohledem nahoru, ale věděl jsem, že si toho všimla. Také se začala červenat. Chtěl jsem vypadat nenuceně, ale cítil jsem, jak znova rudnu a také jsem ucítil zvláštní tlak v kalhotách. Čím víc jsem se snažil bránit jakékoliv reakci, tím horší to bylo, tak jsem se rozhodl rychle vypadnout. Řekl jsem jen rychlé ahoj a vyrazil do chodby za ní. Ačkoliv jsem hodně chtěl, neotočil jsem a snažil se vstřebat, co se právě odehrálo. Mrknul jsem na displej a zjistil, že už mám být ve třídě a pospíšil jsem si, ať nepřijdu pozdě. Ale tu dívku jsem stále viděl před sebou.

Softness
Promluvila na mě moje jediná kamarádka, se kterou sedím, a já sebou trhla. Ptala se mě, co se děje, a já už potřetí zapřela. Ve skutečnosti mi stále vrtal v hlavě ten roztomilý klučík, do kterého jsem vrazila ve druhém patře. To setkání stále živě vidím před sebou. Viděla jsem jeho rozpaky celou dobu a přišlo mi to roztomilé. Nejzvláštnější byl ale jeho pohled. Díval se na mě jako nikdo před ním. Jen jeho pohled jako by mi lichotil a dokázal ve mně vzbudit nikdy neobjevené emoce. Přemýšlela jsem, jestli také myslí na naše setkání a co se mu může honit hlavou. Doufala jsem, že se znovu potkáme ve druhém patře po této hodině. Této myšlenky jsem se držela celou hodinu a vůbec jsem nevnímala, co jsme probírali. Přemýšlela jsem, co mu řeknu, a jestli vůbec budu schopna mluvit. Každá minuta mi přišla jako hodina a já stále upírala pohled na hodiny.

Když už jsem myslela, že vybouchnu, ten zatracený zvonek konečně zazvonil a já rychle vyrazila ze dveří. Snažila jsem se jít přirozeně, ale moje nohy chtěly běžet. Konečně jsem se dostala na schodiště a vyrazila jsem do druhého patra. Vkročila jsem na chodbu a doufala, že na druhé straně jej uvidím. Chodba byla ovšem prázdná. Jsem tu moc rychle. S tím, jak jsem spěchala, to dávalo smysl. Vydám se pomalu po chodbě a on za chvíli vyjde. Šla jsem tím nejpomalejším krokem, ale on stále nevycházel. Když jsem se blížila ke konci chodby, nechtěla jsem ještě odejít a tak jsem se otočila a sedla si na posezení na chodbě, že tam počkám. Snažila jsem se sedět v klidu, ale moje oči těkaly po schodišti na konci chodby. Představovala jsem si jak vyrazí zpoza rohu se svými sluchátky a Noragami v telefonu. Ubíhaly vteřiny, minuty a on nikde. Zaslechla jsem zvonění z našeho patra a neochotně se vydala na cestu do třídy. Říkala jsem si, že má třeba dvouhodinovku nebo šel už domů, ale vevnitř jsem cítila obrovské zklamání. Měli jsme laborky z chemie, takže jsem bohužel neměla další šanci zajít na "naši" chodbu. Tak jsem jí podvědomě začala říkat. Škola poté končila a já šla smutně domů. Celý den se mnou nic nebylo a nemohla jsem dostat z hlavy pocit zklamání. Když jsem ulehala ke spánku, řekla jsem si, že jsem ho zřejmě tak neoslovila nebo mě už prostě nechtěl znovu potkat v té chodbě. Smutné myšlenky zaplnily moji mysl a já konečně začala usínat.

A pak mi cinknul telefon.