Killing Me To Love You

•45. Kapitola•

„Slyšíte to?“ rozklepaně se ptala Charlotte a to nikdy vystrašená nebývala.

Dokonce zvládla zabíjet pavouky a celkově byla taková nebojácná a do všeho se ráda vrhala po hlavě. Ale teď měla strach, což mi přivedlo děs do těla i bez toho, abych věděla, z čeho byla tak vyděšená.

S Pansy jsme se zaposlouchaly, přičemž mi po těle přejel mráz s divným pocitem, který se mi vůbec nelíbil a zároveň mi připomínal tu noc v bradavické kuchyňce s Dracem. Zahltil mne tam totiž úplně stejný pocit jako teď, k čemuž se ale tentokrát přidaly zvuky kroků všude okolo.

„Co to je?“ podobně vystrašeně se otázala i Parkinsonová šeptem.

„Asi byste si měly vzít hůlky,“ pokynula jsem k nim a jako jediná se snažila tvářit klidně.

Jenomže klidná jsem nebyla ani trochu. Byla jsem největší strašpytel z těch třech a hlavou mi jen běželo, co ty všechny zvuky mohlo způsobit, jelikož to bylo slyšet úplně všude. Nedalo se rozpoznat odkud to šlo a to mě na tom děsilo nejvíce. Nevěděla jsem, kam se mám dřív dívat a trochu jsem z toho v duchu panikařila a cítila se jak v nějaké hrozné noční můře. Akorát tohle noční můra nebyla, protože ve snech vždy poznám, že to jsou sny a tohle byla zaručeně realita.

Celkem jsem začínala litovat rozhodnutí, že se rozdělíme a že si dáme dámskou jízdu. Kdyby tu byl Draco, cítila bych se víc v bezpečí, ale s Pansy a Charlie jsem se necítila v bezpečí ani trochu. A to nejen kvůli tomu, že byly vystrašené k smrti, což bylo z nich cítit na kilometry daleko. I když vlastně všechny jsme na tom byly úplně stejně. Jediný, co jsem měla a ony ne, byly zkušenosti s kouzly, ale nikdy jsem je nevyužila moc v praxi, kdy by mi šlo o život.

A něco mi říkalo, že teď to bylo.

Společně jsme se postavily do kruhu a otáčely hlavou směrem, kterým zvuk zrovna vycházel. Bylo to však zvláštní. Jednou zněl zprava a poté zas zleva. Buďto toho tady kolem chodilo hodně nebo... nevím. Bylo to divný a kvůli tomu, že jsem nevěděla, co to bylo, mě to děsilo mnohem více. Nesnášela jsem nevědomost. Radši jsem brala všechno narovinu, takže jsem moc za přítele nepovažovala tmu, která to tu všechno skrývala a nebylo poznat co nebo kdo za ty zvuky mohl.

„My tu umřeme. Sakra my tu umřeme,“ začínala panikařit docela dosti Pansy po mé pravé straně a její hlas zněl vyděšeně k smrti.

„Pansy, uklidni se. Prostě zhluboka dýchej a soustřeď se,“ radila jsem jí, protože i bez její paniky jsem měla na mále.

Nechtěla jsem, aby mi vštěpovala tyhle myšlenky do hlavy. Už tak jsem myslela na dost hrozné věci, co to mohlo být a vyděšená Parkinsonová mi moc nepomáhala v tom zůstat klidná a soustředěná na prostředí kolem. Sice všude byla tma a se světlem z hůlky jsem viděla stěží metr před sebe, ale snažila jsem se v těch černých stínech aspoň něco zahlédnout.

„Neměly jsme se rozdělit. Já jsem tak blbá,“ vyčítala si, čímž bylo poznat, jak v hajzlu zrovna byla, protože nikdy jindy výčitky nemívala.

„Souhlasím!“ přitakala jejím slovům naštvaná zrzka a Pansy vyváděla ještě víc.

Až teď mi došlo, že jsme si celkem hodně podobné, než jsem si kdy předtím myslela, poněvadž uvnitř sebe jsem šílela totožně jak ona napovrch. Jen jsem se to naučila skrývat, ale před rokem, kdy jsem neměla tréninky od Snapea, tak bych vyváděla určitě úplně jako ona.

„Pansy musíš dýchat. Mysli na něco pozitivního třeba... na Draca.“

„Myslíš na Draca, který je zabouchnutý do tebe a udělal by pro tebe první poslední?!“ vyjekla s klepajícím hláskem.