The 100: Survivor [pozastaveno]

16.|Vražda a oprátka

Probuzení dalšího dne je jako rána elektrickým šokem, výstřel do hejna ptáků. Táborem se ozve neskutečný, vyděšený, bolestivý křik. Rychle se začnu zvedat na nohy. Lehce zavrávorám - zamotá se mi hlava, ale za chvíli už si zapínám knoflík od kalhot a odhrnuju plachtu stanu. Venku už se kolem naříkající postavy tvoří kroužek zvědavců a tišitelů.

"Ach ne." Podle zlaté hřívy vytuším, že se jedná o Clarke, a tak za ní okamžitě vyrazím. "Clarke! Clarke!" Volám dopředu, aby mi přihlížející čumilové uvolnili cestu. Hned jak zaslechne můj hlas, začne jej mezi bandou dětí vyhledávat. "Co se stalo?" Její oči jsou pláčem červené a hrudník se jí trhavě zvedá a zase padá. Jakmile se k ní proderu, nemusím se dál ptát. U nohou Clarke leží nehnutá snědá postava chlapce. Na jeho košili je jeden velký rudý flek, který spolu s vytřeštěnýma očima nevěstí nic dobrého.

"Wells, on... on..." Chytnu její roztřesené ruky a vtáhnu si ji do objetí, aby se tolik netřepala. Sama mám co dělat. Nad vytřeštěnýma očima, mrtvým tělem jsem už kdysi takto stála. V mém případě jsem nebrečela. Stála jsem tam nehnutě, bez nijakých emocí - bez lítosti, bez bolesti, bez strachu. Prostě jsem tam stála a přihlížela poslednímu trápení dotyčného. Tento moment mě natolik ovlivnil, že dnes na spoustu věcí reaguju mlčením a neutrálním výrazem. Ještě nějakou dobu ji stískám v náručí, než se kousek od nás ozve tolik známý, hluboký, mužský hlas. Bellamy Blake se skrz hlouček prodírá až k nám a již od prvopočátku jde v jeho hlase slyšet znepokojení.

"Tos byl TY!" Vytrhne se mi najednou Clarke z objetí a rázným krokem vyjde proti právě příchozímu Johnu Murphymu. "TY jsi Wellse nenáviděl a vyhrožoval jsi mu nesčetněkrát smrtí!"

"Co ti hrabe!" Zvedne Murphy ruky k uším. "Já netuším, o čem mluvíš!" Založí si ruce na hrudníku.

"O Wellsovi!" Křikne smutně a ukáže směrem do trávy, kde chlapcovo tělo ještě stále leží.

"Já mu nic neudělal! Ani jsem se ho nedotkl! Museli to být zemšťani!"

"Zemšťan to nemohl být! Wells byl za branou, musel to být někdo v táboře. Někdo z nás a ty jsi Wellse nenáviděl ze všech nejvíc!"

"Měli bychom jít tělo zakopat. Udělat důstojný pohřeb," zašeptám směrem k Bellamymu. Němě přikývne, ale stále kouká na hádající se dvojici. Kdybych si měla vsadit, tak z celého tábora taky nejvíce podezírám Murphyho, ale na můj názor se naštěstí zatím nikdo neptal. Chvíli ještě poslouchám výhružky Clarke, kterými zasypává Murphyho jako čerstvě vykopanou jámu, ale nejde to tak donekonečna, někdo musí jít pohřbít tělo. Z kokpitu si vezmu kus ulomené sedačky místo rýče a ačkoli nerada, vyjdu ven za bránu a zamířím k místu, kde už jsou vztyčeny dva kříže - děti, které zahynuly při dopadu. Předkreslím si tvar a začnu hrabat. Práce to je namáhavá a věřím, že ani dost tichá, jelikož za každým pohybem hlasitě oddechuju. Vybíjím ze sebe zlost, samotu a spoustu skrývaných emocí. Čekám, že se ke mně Bellamy brzy přidá, už snad jen z principu, ale stále se neobjevuje. Začnu přemýšlet, zda za to nemůže naše včerejší slovní potyčka. Brzy se ale napomenu. Nebuď sobec, Aliso. Momentálně bude užitečnější v táboře. Clarke potřebuje psychickou podporu a Murphy ochranku. Věřím, že by ho ta holka byla schopná zabít, pokud by zjistila, že má ve smrti Wellse prsty.

"Carmen! Carmen!" Začne se pomalu ozývat něčí hlas, který stále nabývá na síle. Zvednu hlavu od jámy pod mýma nohama a čekám, až dotyčný doběhne. Je to Monty. "Carmen, chtějí Murphyho pověsit! Musíš tomu zabránit!"

"COŽE?" Zděšeně vyjeknu, i když by mi to vlastně mohlo být jedno. Nevěřila bych, že je toho Clarke opravdu schopná.

"Clarke s Bellamym a většina tábora věří, že za to může John Murphy. Clarke ho chce pověsit." Stojím nehnutě na místě a přemýšlím, jestli by bylo špatně, kdyby John Murphy zemřel. Je to hlavní potížista tábora a jeho partička blbečků mi denně pije krev. "CARMEN!" Montyho vyděšená tvář mě však dožene k jednání ve prospěch příživníka. Vložím mu svůj provizorní rýč do dlaní a rozeběhnu se zpět do tábora. Už z dálky slyším hrozivé zvuky a když se proderu k hlavním aktérům, je to ještě horší. John Murphy leží na zemi s rukama svázanýma něčím páskem, v puse má strčený kus látky a z nosu mu teče proud krve. Neustále do něj někdo kope a vedle něj stojící Clarke jen slepě kouká do země. Bellamy s Millerem zatím vážou na nedaleký strom šibeniční smyčku.

"STOP! Zbláznili jste se?" Prodírám se k nim a nevěřícně do Bellamyho žduchnu. "Co to děláš?!" Když se na mě podívá, všimnu si, že má přes půl tváře krvavý pruh. Asi se s Murphym porval a krev ze rtu nebo z nosu si utřel rukávem.

"Vrah musí pykat."

"A co když to nebyl on! Bellamy!" Ignoruje mě. Mávne rukou na pár kluků z hloučku, kteří sebou škubajícího Murphyho postaví na nohy a přitáhnou k provazu.

"NE!" Stoupnu si před něj v obranné pozici. "Nedovolím ti ho pověsit. Takoví my nejsme!"

"Ale jsme, Carmen." Ozve se za mými zády Clarke. "Když dokážeme zabít nevinného, můžeme zabít i vraha. A teď prosím odstup."

"Clarke. Nedokážu si představit, jak se teď cítíš, ale nedovolím ti, abys ho zabila. Nemáš jediný důkaz, že to byl on a i kdyby to byl on, není to důvod k vraždě."

"Odstup, Carmen."

"NE!"

Jak jsem věřila, že dokážu lynčující dav uklidnit, jediným pokynutím rukou se přese mě přežene vlna lidí, kteří si přejí Murphyho smrt. Opravdu jsem byla rozhodnuta neustoupit. Podívám se zklamaně na Bellamyho, který mi však pohled neopětuje. Jako poslušný pes čeká, až dá Clarke povel a on bude ten, co nasadí vrahovi oprátku.

________________________________

Další díl is here ✨

Doufám, že se povídka líbí a budu vděčná za každou reakci.

Děkuju, že to čtete, Sissi