Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Ráno před sklizní

Sedím na posteli a sleduji východ slunce. Je brzo ráno a většina obyvatel Pátého kraje spí, ačkoliv kterýkoli jiný den by byli na cestě na směnu do továren. Dnes je ale Den sklizně a v dopoledních hodinách a během sklizně se nepracuje. Jakmile sklizeň skončí, jsme nuceni vrátit se do práce. Pouze rodiny vylosovaných dětí mají povolení zůstat do konce dne doma. Oblékám se a odcházím ven. Bezcílně bloumám ulicemi, dokud se nedostanu ke staré tovární budově, kam chodím poměrně často. Prolézám železnou konstrukci a sedám si na železnou příčku. Mám skvělý výhled do ulice, ale ta zeje prázdnotou. Sedím takhle asi dvě hodiny, dokud si nepřipomenu, že se musím vrátit, aby si rodina nedělala starosti.
Vracím se domů, kde už jsou všichni vzhůru. Matka stojí v kuchyni a připravuje snídani, moje mladší sestry sedí na posteli a vzájemně si splétají vlasy do copů. Otec sedí u stolu a pije čaj. "Ahoj, Finch," zdraví mě matka. "Kde ses toulala? Je Den sklizně. Máme se připravovat a ne pobíhat po ulicích," napomíná mě otec. "Já vím však už jsem zpátky," říkám. Otec to samozřejmě nemyslí vážně, je mu jedno, jestli jsem venku nebo ne, ale Kapitol nás má natolik zmanipulované, že občas ani nevíme, co říkáme. Nebo se jen bojí, že nás odposlouchávají, což je klidně možné. Mířím k mým mladším sestrám, Bonnie a Gertie, a žádám je, aby mě učesaly. Jsou to dvojčata, blondýnky. Každá si bere na starost jednu polovinu mé hlavy a snad půl hodiny tvoří nějaký účes. Když se poté vidím v zrcadle, jsem nadšená. Sestry mi vytvořily dva drdoly, které připomínají dva velké květy. "Děkuji," říkám a usmívám se na ně.

Sedáme si ke stolu a snídáme chléb s jablky a vlažný čaj. Po snídani matka vyndavá ze skříně šaty pro mé sestry. Je jim teprve šest let, takže nehrozí, že by byly vylosované. Nedokážu si představit, že by kterákoli z nich šla do arény. Matka jim podává totožné růžové šaty. Já si oblékám bílé šaty ke kolenům. Moje matka v nich také chodila na sklizně. Otec si obléká košili a kalhoty a matka prosté šedé šaty, které si obléká téměř každý rok. Nemůžeme si dovolit kupovat jiné šaty na každý rok. Ostatně, kdo ano. Já nosím matčiny šaty a sestry dědí po mně. Sem tam mají stejné šaty, ale opravdu jen zřídkakdy. Jakmile jsme připraveni, objímáme se a míříme na náměstí, kde sklizeň probíhá. Připojujeme se k davu lidí. Jelikož jsem jediná, jehož jména jsou v osudí, odpojuji se od rodiny a připojuji se k sedmnáctiletým dětem. Naposledy se ohlížím po své rodině. Vidím jen plavý cop jedné z mých sester. Pak je ztrácím z očí docela.