Za hranicí suchopádna / Suits

01

Za hranicí něhy
ČÁST PRVNÍ

01 / Pod papíry stůl, pod kůží emoce

Harvey stál nad svým stolem a projížděl očima poslední stránku protinávrhu. Ruku v kapse svíral v pěst, stejně tak svíral čelisti, koutkem oka zachytil příchozí email na otevřeném laptopu a sveřepě ignoroval bzučení ztlumeného telefonu v náprsní kapse. Dočetl odstavec, vytáhl telefon a přijal hovor.

„Jessico, co pro tebe můžu udělat?" zašvitořil s ironií znatelnou, ale zcela hranou, v hlase a chvíli slepě koukal do rohu místnosti. Potom v nelibosti cuknul hlavou a zachrčel: „Zatracenej parchant!" Donna k němu stočila hlavu a přes skleněné dveře ho sledovala. Harvey podvědomě sledoval ji, a potom se zarazil: „Počkej, co jsi teď říkala?" přerušil proud řeči na druhém konci hypotetického drátu. Nevnímal, úplně ji přestal vnímat. Proč se mu teď tohle pořád dělo? Měl by si dát kafe. „Jasně, že tě poslouchám, jenom chci tu pitomost slyšet znovu... Jessico–!" frustrovaně zavřel oči. „Já nepotřebuju, abys mě hlídala, já potřebuju, aby podepsali tu zatracenou smlouvu!" vyprskl nakonec a dokonce zvýšil hlas a vytáhl ruku z kapsy v rozmáchlém gestu. „Nic se mnou není špatně, jediný, co je tu špatně by–" useknutá pauza. „Ne, Jessico, já nechci... nechala bys mě laskavě domluvit?!" zvolal, a potom chvíli zarputile propaloval pohledem koberec. Donna se na něj znovu podívala. „Až se vrátíš, budeš to mít na stole," zavrčel a se staženým obočím hovor ukončil. 

Telefon mu vklouzl zpátky do kapsy, levá ruka taky, zatímco pravačkou rozsvítil zhaslý notebook a očima najel na řádky dříve příchozího emailu. Cynicky se ušklíbl. Alespoň něco vycházelo. Text tohohle mailu by byl zvládl předpovědět slovo od slova. Uvědomil si, že to mentálně vypráví Donně a že dokud ji bude mít v zorném poli, bude to dělat pořád. Taky jí to řekl. Ne nahlas – v tom mentálním rozhovoru, který s ní dennodenně vedl. „Já vím, že tam stojíš," řekl Harvey nakonec reálné Donně, která se opírala o dveře, ale oči k ní nezvedl.

„Tak sis konečně přestal jenom představovat, že se mnou mluvíš, paráda. Co ta změna?" podotkla Donna flirtovně a blahosklonně a Harveymu došlo, že prostě potřebuje, aby byla pryč, jinak nic neudělá. Uh. Jasně, jak ale cokoliv udělá, když tu Donna nebude, že. Moment, co to Donna právě řekla?

„Co kdyby sis přestala představovat, co se děje v mojí hlavě, a místo toho zaevidovala ty návrhy, který má mít Jessica na stole, až se za deset minut vrátí ze schůzky s Parkerem?" zaútočil Harvey na Donnu, protože potřeboval víc než cokoliv jiného zaútočit sám na sebe. Mohl za to, že Donna stála mezi jeho mozkem a – no... jeho mozkem? Jen co uviděl její výraz, zvládl by odříkat, co se chystala říct, stejně dobře jako ten poslední email.

„Myslíš ty návrhy, který jsem odeslala přesně minutu před tím, než jsi zvedl Jessice ten telefon, což byl, mimochodem, přesně ten čas, kdy ti začal bzučet v kapse?" ušklíbla se. 

Samolibý, namyšlený, blahosklonný a s tím vším úplně libozvučný tón hlasu, úsměv, jiskření v očích; miloval, že byla jeho – až na to, že jeho tak úplně nebyla; jenom uvnitř téhle firmy to tak vypadalo a možná, že to tak mohlo i reálně být; akorát teda už jenom v jeho hlavě. Anebo snad byla šance, že Donnu už dávno získal? Uměl číst lidi, jenom prostě neuměl číst Donnu. Většinou. Občas. Ne, vlastně ji uměl číst úplně stejně jako ostatní; to jenom Donna byla prostě lepší, než většina ostatních lidí, ne?

„To jsi nemohla stihnout," řekl skepticky a zjistil, že prostě jenom čeká, čím z něj Donna udělá tupce tentokrát. Nepřiznal by to nikdy nikomu a nepřiznal by to ani sobě, ale to, že z něj Donna dokázala udělat tupce, ho sice netěšilo v důsledku, ale miloval, že to dokázala, protože ho to neskutečnou silou rvalo k lepším výsledkům. Neexistovalo, aby Donna Paulsenová uměla cokoliv líp než Harvey – až na to, že uměla. Poměrně hodně věcí. To by Harvey taky nikdy nepřiznal. Určitě ne. Prostě neexistovalo, aby pro ni nebyl dokonalý. Protože on pro ni byl dokonalý. Vždyť to oba dva věděli.