Lonely

20. Část

Když jsem přišla domů, hned jsem si začala psát se Stacy, byla vážně úžasná. Ozvalo se zaťukání na dveře a do pokoje vešel táta. Nic jsem neříkala, jen jsem si ho měřila udiveným pohledem. Vždycky mě ignoroval a teď je tady.

,,Amando.. Všiml jsem si, že nic nejíš a to musí přestat," řekl mi s rukama v bok.

,,Vážně tati? A od kdy Tě zajímám?" Pronesla jsem s kyselým výrazem na tváři.

,,Jsi moje dcera," řekl.

,,Pokud vím, tak nejsem tvoje dcera," ušklíbla jsem se.

,,Na tom přece nezáleží, vychovali jsme tě," Z jeho výrazu se jako vždy, nedalo nic vyčíst.

,,Neřekla bych. Řekla bych, že máma mě vychovala!" Řekla jsem s důrazem na slovo máma. Začínal se mě zmocňovat vztek.

,,Já vím, že jsem si Tě nikdy moc nevšímal. Včera jsem si uvědomil, že to byla chyba. Napravíme to. Moc rád bych Tě poznal, Amando," když to řekl, ze tváře se mu dala vyčíst lítost.

Nechápavě jsem na něj koukala a nedokázala na to nijak odpovědět. Byla jsem v šoku, něco takového bych od něj rozhodně nečekala.

,,Nechci začít špatně, ale.. jestli si všimnu, že nejíš, tak si tě změřím, zvážím a budu Tě muset hlídat každý den. Vážně chceš být anorektička? Víš kde takový lidi končí? V nemocnici. Umřou tam," řekl vážně.

,,Ale tati, já přece jím. Jen jsem zrovna včera neměla hlad," Pronesla jsem a snažila se tvářit co nejvíce přesvědčivě.

Jeho slova mě vážně hodně vyděsila.. Měla bych varovat Stacy, nesmí více zhubnout. Přejel mi mráz po zádech z toho, jak řekla, že jednou možná bude hubená. Vždyť je opravdu kost a kůže, copak to opravdu nevidí?

O sebe jsem se nebála, neoznačovala jsem se za anorektičku. Anorektičky nemůžou jíst, protože si připadají tlusté, ale jsou ve skutečnosti hubené.

No a já.. Já nejím, abych byla hubená. Protože hubená nejsem a až budu, tak prostě zase začnu.

Lidi jako Stacy jsou anorektičky. Ne lidi, jako jsem já. U nich je to nemoc. U mě jen životní styl. Nejsem nemocná.

,,Tati? Jak je na tom máma? Neměl bys jí nechávat tolik pít. Proč jí necháš, se takhle ničit?"

,,O tom jsem s Tebou zrovna chtěl mluvit.Víš, snažil jsem se mámu zastavit. Ale nejde to. Dřív byla máma velká alkoholička a teď.. Jen tak nedokáže přestat. Nelíbí se mi to a rozhodl jsem se od ní odstěhovat. Rozvádíme se, " řekl a odvrátil ode mě pohled.

,,Cože?" Zrudla jsem.

,,Chci odjet. A chci, abys odjela se mnou. S tvojí mámou už si nerozumíme tak jako dřív, bude lepší když si každý půjde svou cestou," řekl s lítostí v hlase.

,,Odjet? Jak bych mohla jen tak odjet? Mám jí tu nechat? " Vyděsila jsem se.

,,Tak se rozhlídni kolem. Nic Tě tu nedrží. Ani kamarádi, ani žádný kluk.. Neříkej mi, že nechceš začít znovu. S čistým štítem. Někde, kde Tě nikdo nezná. Ale jestli chceš zůstat, já Tě nutit nebudu, " jeho hlas zněl naléhavě.

,,Máš pravdu. Čím dřív odtud zmizím, tím líp," přikývla jsem zamyšleně.

,,Vyborně. Budeme chvíli u tvé babičky, než něco najdu. S balením začneme zítra, ať jsme co nejdříve pryč. Dlouho jsem o tom přemýšlel a už to chci opravdu uskutečnit, " Potom zavřel dveře a odešel dolů.

Na jednu stranu jsem mámu nechtěla opustit, přeci jenom to byla má máma. Vlastně nebyla, ale vychovala mě, takže jsem jí tak samozřejmě brala.

Na druhou stranu jsem se jí bála. A nechtěla jsem jí takhle zničenou vidět každý den. Dále tu byla škola a Cass. Jednou jsem kvůli ní kradla a nehodlám to opakovat. Když zmizím, zachráním se a začnu znovu.

Nikdo nebude vědět, že jsem kdysi byl ta tlustá holka. Dostanu úplně novou šanci.

Ale pak jsem si vzpomněla na Tatea. Co když se vrátí a já tu už nebudu? Co když se mineme? Pořád mě bolí, že mě opustil. Ale.. Nevím, jestli má smysl tu na něj čekat. Protože on se možná už nevrátí a já ho ani pořádně neznala. Měla bych nechat minulost minulostí a konečně se hnout dál.

Měla bych zapomenout na šikanu, na to že jsem kradla.. Měla bych zapomenout na všechnu bolest, kterou mi život přinesl a konečně se posunout dál.

Ale ať si to budu přát sebevíc, stejně nikdy nezapomenu. Musím s tím žít. Musím to pohřbít někde hluboko uvnitř a dát životu novou šanci.

Po pár týdnech později
Cass jsem se celou dobu vyhýbala a překvapivě úspěšně. Možná si našla nějakou jinou oběť.

Stála jsem ve svém pokoji a obdivovala, jak je najednou velký, když v něm není žádný nábytek.

Povzdechla jsem si a odnesla poslední kufry do auta. Posadila jsem se dopředu na místo spolujezdce a mávla na mámu, ale ta byla stejně zase mimo.. Bylo mi smutno z toho, jak se zničila. Nedokázala přestat pít.

Po pár minutách táta nasedl taky a nastartoval. Strčila jsem si sluchátka do uší a pustila písničky. Bylo to krásné, odsud odjíždět, ale zároveň jsem měla strach z neznáma. Rozhodla jsem se správně?

Je tu 20. Část. Asi není nic moc:/
Doufám že i tak mi dáte vote:( klidně napište i komentář, co si o tom myslíte:)