The 100: Survivor [pozastaveno]

17.|Přiznání pravého vraha

Jak jsem si myslela, že na Bellamyho můj karamelový pohled vždy zabere, mýlila jsem se. I když si momentálně myslí, že je to ta nejlepší a jediná správná věc, neuvědomují si, že s tím budou nuceni žít po celý zbytek života. Že první dny budou osvobozující, poklidné, spokojené, ale pak to začne - noční můry, vidiny, výčitky. Murphyho už postavili přímo pod oprátku a ze všech sil se mu provaz snaží přetáhnout přes hlavu, kterou energicky škube. Aliso, mysli. Jedna má část tušila, že je veliká pravděpodobnost, že vrahem v táboře je Murphy, ale ta druhá potřebovala k jeho odsouzení důkazy, které chyběly.

"Carmen, Carmen," popadla mě zezadu za ramena Octavie a nervózně se mnou třese. "Udělej něco! PANE BOŽE!" Táborem se začne přerušovaně ozývat vyděšený skřek lehce přidušený utahující se smyčkou. Murphyho začínají zvedat do vzduchu. "Zachraň ho!" Křičí mi z plných plic do ucha, aby přehlušila dav povzbuzující rozhodnutí Clarke.

"Nemůžu, nevím jak!"

"TO BYLA JÁ!" Ozve se najednou pisklavým hlasem plačtivé zvolání. Okamžitě se otočím za hlasem - malá dívka, snad dvanáctiletá stojí na hromadě klád zbylých po stavbě opevnění. "To já Wellse zabila." Bellamy s dalším párem chlapců okamžitě povolí napnutí lana a Johna Murphyho tak dostanou prudce na zem. Pár nejbližších mu pomůže uvolnit smyčku staženou kolem hrdla a rozvázat lano, kterým měl spoutané ruce. Bellamy se okamžitě rozběhne k malé Charlotte, drapne ji silně za ruku a táhne pryč. Pryč, co nejdál od Murphyho a lidí, kteří budou požadovat její smrt. Jen co odsouzenec popadne dech, odstrčí všechny kolem sebe a začne dav prohledávat a hrozivě vykřikovat: "CHARLOTTE!". Já zůstala stát na místě jako opařená, jako kdyby mě někdo vytesal do skály. Čeho jsem to právě byla svědkem? Opravdu byla dvanáctiletá holčička schopná zabít člověka? Z vlastních myšlenek mě vytrhne až Octavia, která kolem pobíhá a neustále sleduje Murphyho hysterické počínání.

"Musíme je najít, Bellamyho a Clarke." Pokývu hlavou ze strany na stranu, abych se probrala z překvapení a začnu spolu s ní vyhlížet střapatou hlavu a blonďatý culík. "V táboře už určitě nebudou, museli utéct ven."

"CHARLOTTE!" Ozve se opět Murphyho skřehotavé zvolání. Octavia kývne směrem k místu, odkud se hlas nese. Nejjednodušší bude sledovat oběť, určitě pravého viníka nakonec dostihne. Mohlo to trvat 20 minut, půl hodiny? Než jsme stanuli tváří v tvář před Bellamym, Clarke a Charlotte. Oba ji skrývají za sebou, za svými dospělými zády a nemají v plánu k ní Murphyho pustit. My s O a pár lidmi, kteří se odvážili do lesa, zastavíme pár kroků od nich a se zatajeným dechem čekáme, co se bude dít. Murphy vytáhne z opasku dýku. Mezi zaťatými zuby se mu tvoří pěna slin, jak rozhořčením zapomněl polykat, což jeho vzezření dodává na hrůze.

"Murphy," oslovím ho opatrně. Ani se neotočí. "Johne!" Zkusím to hlasitěji. Prudce sebou škubne za mým hlasem. Jeho oči jsou tak tmavé, až působí jako prázdné a červená rýha na krku, důsledek drsné smyčky, mě donutí o krok couvnout. "Není třeba ji zabíjet, víš to. Rozumím, proč to chceš udělat..." dodám urychleně, když se jeho pěst s dýkou zvedne do výšky. "Rozumím... rozumím. Chtěli tě pověsit za zločin někoho jiného. To není správné, na tom se shodneme. Ale je to dítě. Nemůžeme ji zab-." Poslední větu jsem nebyla schopná dopovědět, protože Murphy třemi dlouhými kroky stanul těsně přede mnou a s dýkou nachystanou k útoku mi dýchal do tváře.

"Nech ji být, Murphy. To já tě chtěl popravit. To na mně si vylévej zlost!"

"Ano, ano, Bellamy, máš pravdu, máš naprostou pravdu. To ty jsi mi nasadil oprátku. To ty nyní chráníš pravého VRAHA! Takže si vyber!" Drapne mě za paži a dostane tak před sebe. Ke krku mi přiloží studený nůž tak silně, až vyjeknu. "Ššššš..." pohladí mě po tváři čepelí a já snad přestanu dýchat. "Charlotte nebo Carmen?"

"Nech ji, Murphy! Carmen do toho netahej!"

"Vyber si, BELLAMY!" Jeho křik u mého ucha je stále děsivější a i když jsem chtěla být statečná, moc mi to nejde.

"Murphy, pochop to, udělali jsme chybu - VŠICHNI. Já největší a bude mě to trápit do konce života, ale Charlotte si větší trest, jako je ten, co si na sebe sama ušila, nezaslouží. Je to přece pořád dítě."

Charlotte začne hrozně plakat. Murphy se mnou silně mrští o zem, ale bylo to, jako by ze mě spadlo šest velkých kamenů. Na vzlykání přidá v momentě, kdy vidí, jak se táborový násilník přibližuje k jejímu ochránci a přinutí tak Clarke opustit obrannou linii. Murphy se okamžitě vrhne k volnému místu. Bellamy je však pohotový a srazí ho na zem. Začnou se prát. Válí se po zemi, jeden po druhém. Navzájem si pěstmi tlučou do obličejů, drápou a koušou. Clarke opustí malou Charlotte a snaží se pomoct Bellamymu stejně jako Octavia. Já jen postávala a celou situaci sleduju jako z oparu. Když v tom zahlédnu jak si Charlotte utírá slzy do bundy, zvedá se na roztřesené nohy, otáčí se k ostatním zády a tiše odchází. Udělám pár kroků k ní a vtom to uvidím. Před Charlotte je jen prázdno, končí tam pevná půda pod nohama a začíná jen propast.

"NE!" Vykřiknu a rozeběhnu se jejím směrem. Neslyší mě. Roztahuje ruce, jako křídla a už její tělíčko letí směrem dolů. "NEEEE!" Zarazím se v půlce cesty a spadnu na kolena. S mým výkřikem všichni zpozorní a pídí se po důvodu. Opět se dostávám do stavu, kdy nejsem schopna vnímat nic kolem sebe, žádný zvuk, dotek, nic.