Svět ve studně

5. Jaro, léto, podzim , zima ...

"Pojď" popožene mě Tollen a já ho poslechnu. Řekla jsem mu vše co se mi stalo od pádu do studny až po naše setkání. Tollen mi slíbil, že mi Lighta pomůže najít.

Pírko nás teď vede lesem. Čím dál jsme, tím začíná být les suší a života v něm není tolik jako před tím. Žádné veverky skákající po stromech, žádní motýlci ani květiny, jen suché kmeny a žlutá tráva bez života.

Ani voda tu nikde není a já mám obrovskou žízeň a tak to sdělím Tollenovi. On má prý také žízneň. Už jdeme celé hodiny za pírkem a oba jsme silně dehytratováni a sotva se udržíme na nohou. Už ani nemluvíme, protože na to nemáme dostatek sil.

Tu mě Tollen chytí za zápěstí a stáhne mě k zemi. Zápěstím mi projede palčivá bolest a s pobouřeným výrazem se na Tollena otočím.

Chci mu vynadat za způsobení bolesti, ale zarazím se , když spatřím jeho výraz. Vyzařuje z něj nejistota, strach ... ne strach ne ! Ten výraz je odhodlaný! Podle tohoto výrazu v jeho obličeji usoudím, že se něco děje.

Přiblížím svou hlavu blíž k jeho a podívám se stejným směrem jako on. Jsme skrčeni za křovím, takže přes uschlé větvičky moc nevidím.

Pár metrů od nás se pohybují asi deset centimetrů nad zemí černé postavy- Venomové. Zalapám po dechu a Tollen mi přiloží jemně svou ruku na pusu, abych byla zticha. Okamžitě ztichnu a víc se přikrčím za keř. Ještě, že keř má velké množství větviček, jinak bychom byli ztraceni.

Až teď si uvědomím, že Venomové mají opravdu ošklivé obličeje. Až děsivé. Nikdy jsem jim nebyla tak blízko. Mají odpudivě červené oči, tvář našedlé až černé barvy jakoby spálené. Z úzkých úst nejsou vidět žádné zuby. Z úst jim vychází děsivá temnota pohlcující i ty polomrtvé větve.

Člověk by nevěřil, že mrvým suchým keřům a stromům jde ještě nějak ublížit a ono očividně jde. Temnota vysála z větví poslední kousky života a rozložila je na popel, který slabý větřík rozfoukal po lese.

Když si Tollen všiml mého výrazu s jakým pozoruji ničivost Venomů pošeptá mi do ucha ,, Na teď zdrháme nebo se to samé stane s náma" Lehce kývnu připravím se do dřepu, aby se mi lépe vybíhalo, Tollen udělá to samé a ukáže tři prsty a každou vteřinou dá jeden dolů.

Odpočítává. Když už nezbývá žádný z prstů potichu, tak abych to slyšela jenom já řekne Teď! Oba vyběhneme z keře. Venomové nás samozřejmě zaregistrují a vydají se naším směrem, ale pohybují se pomalu. To je jejich slabina.

Tollen mě uchopí za ruku a táhne mě dál. Čím dál jsme tím je tu větší šero. Po dlouhém běhu se zastavíme . Všimnu si že pírko nás po celou dobu běhu neúnavně doprovázelo. Zastavíme se u jednoho stromu. Je suchý, ale já se o něj opřu a vyčerpáním se zhroutím k jeho kořenům.

Tollen mě chytí za ruku a pomůže mi znovu vstát. Musím se držet jeho silných paží, abych neupadla. Tollen mě podepře pravou rukou kolem boku. Až teď se rozhlédnu kolem. Ten strom u kterého jsem se zhroutila byl asi jediný strom široko daleko. Není tu nic než my dva, tenhle strom, vyprahlá zem a.... Okno. ,, Okno, vážně" pronesu se sarkastickým úšklebkem.

Tollen je na takové věci jako okno uprostřed vyprahlé krajiny zvyklý asi jako na víly a schodiště z knih, ale já ještě ne. Okno stojí na kamenném podstavci a má čtyři skla. Dvě uprostred oddělená rámem a dvě jako otevřené okenice. Za jedním sklem je viďet do nějakěho sadu plného ovocných stromů. Koruny stromů mají hnědou, žlutou, oranžovou a červenou barvu. ,, Podzim" ozve se Tollen. Já jen kývnu a podívám se za dalsí sklo.

Za druhým je rozkvetlá louka plná motýlů a květin. V zelené trávě si hrají dvě liščata a jejich matka na ně z povzdálí dohlíží. Za třetím sklem je zapadající letní slunko a za čtvrým krajina pokryta bílou pokrývkou sněhu.,, Roční období" pronesu a tentokrát kývne Tollen.