Nad drakem

Jak obrnit draka?

"Jak, jak, jak sakra! Už nevím co dál dělat! " Bědoval si Škyťák, tak nějak sám pro sebe. A bohužel oprávněně. Dračí brnění potřebovalo neustálou péči, navíc, po čím dál brutálnějších útocích lovců, se ničilo rychleji, ale zpravit se muselo. Jinak by draci nepřežili blízký kontakt s lovci.

Brnění samotné bylo dosti těžké a přeprava stála hodně síly a také drahocenného času. Kov byl pro všemi hledané dračí jezdce vzácnost. Jejich jediný stálý zdroj kovu byl od hřmotného Garvana. Flákota, byla spasitelem všech dračích jezdců. Nebýt tohoto, pro jezdce prospěšného dráčka, jsou už dávno minulostí.

"Dobrá, co to udělat takhle." Ve Škyťákovi svitl malý plamínek naděje. 

Nezaváhal ani na vteřinu a s pomocí uhelně černého draka složil dva kusy kovu dohromady. Ve své ohněm dopálené chatrči na hřebenu, již vyrobil mnoho věcí. Zbraně, brnění, štíty, sedla. Nikdy však nevykoval tak ambiciózní projekt jako tohle brnění. Brnění které, vzdorovalo poslednímu útoku nelítostných žoldáků. Sice se neobešlo bez újmy ale, mělo jistý potenciál, obsidián který, lemoval celé brnění byl většině zbraní vzdorný.

"Ale, kdopak nám tu zase celou bezhvězdnou noc nespal?" Ozval se známý energický a průbojný,  přesto tak nějak uchu lahodící hlas.

Dva kusy bytelného brnění těžce dopadli na zem, udělali hrubý třeštivý zvuk. Vysoký hoch jednoznačně nečekal vyrušení od práce.   

"As-, Astrid? Oh ahoj Astrid, neměj péči,  jistě že jsem spal." Škyťák neuměl Astrid lhát. 

Klučina se musel hned na to rychle a s nervózním tónem zeptat:" jak to že tě to napadlo jsem přijít?" Nervózně se ušklíbl ale, nechtěl jí dávat najevo jak se doopravdy cítí.

Škyťák nechtěl s tímhle Astrid zatěžovat ještě navíc, nechtěl aby, ji zasazoval další trápení do hlavy. Po tom všem co se stalo, nemohl na to ani pomyslet.

"Škyťáku? Škyťáku... Škyťáku!" Hlas té dívky ho vrátil zpátky na zem. Konečně si získala jeho pozornost. Hbytě s ní navázal oční kontakt. Nebylo složité se ztratit v jejich modří probarvených očích.  

"Škyťáku?"

"Astrid." Zaskřehotal nervózně. A přitom se začal škrábat na zátylku.

"Měla jsem starost. Ráno jsi se ani neukázal v klubovně." Řekla ponure a smutně. Škyťák ji dlouho neviděl tak... smutnou. Až skoro nevěděl co na to říct.

"Nemusela jsi mít, jsem v pořádku." Nebyl v pořádku, snažil se to skrýt ale, nešlo to. Znovu zabloudil v jejích mořských očích. I přes to všechno se mu ulevilo.

 Hnědovlasý hoch stále ještě v roztrhaném brnění věděl že teď má příležitost s ní mluvit. Po tolika dnech můžou být alespoň na chviličku sami spolu. V ten moment se mu v hlavě plné nápadů, plánů a strachů zrodila myšlenka na kterou, čekal snad už měsíce. Svižně vyblekotal na Astrid tu ideu:

"Astrid, nechtěla by jsi se jen na chvíli proletět?"

"Škyťáku, já nevím jestli to j..." přiložil jí prst na rty a opatrně ji přerušil. 

"Jen na chvíli a pak se zase vrátím do práce, slibuji."

Astrid se ten nápad nelíbil ale, i v její hlavě se jí rovněž stále honila myšlenka která, zahrnovala více času trávení s tím, kterého miluje. Konečně dostala příležitost ho zastihnout samotného, jenom oni dva. A chvilka času strávená společně. V tomhle světě, v této době, v těchto drsných časech se to zdálo až moc tabu.