Přemýšleli jste někdy nad svým životem ? Je to jen nudný stereotyp. Ráno vstanete a jdete do práce . V práci kolikrát už ani nemusíte přemýšlet , jak máte plno věcí z automatizovaných , pak jdete domů , uklidíte , uvaříte ,jdete spát a další den na novo. Takhle vlastně prožijeme většinu života , takže už to nikomu z nás nepřijde zvláštní. Já sama utíkám kolikrát do své hlavy , kdy si představuji své vlastní příběhy , které nikdy nepůjdou zrealizovat.
Celý můj život se zkomplikoval ve chvíli , když jsem nastoupila do 4. ročníku střední zdravotní školy a nemohla jsem již ráno ani vstát z postele. Samovolně jsem plakala a stavy se jen horšily a horšily . Již od dětství jsem chodila ke spoustě psychologům , ale nikdy jsem nezvládla tam docházet jednou týdně a vykládat o mým životě a pocitech, takže mě to dostalo až k psychiatrovi , kdy mi diagnostikovali těžkou depresivní poruchu a úzkosti . Dostala jsem velmi silné léky (antidepresiva) a léky na spaní , abych mohla splnit ,alespoň základní lidský stereotyp. Školu jsem musela ukončit , ale abych byla upřímná , tak mě to nikdy netrápilo , jelikož jsem nikdy ve škole neměla přátelé a vždy jsem jen utíkala do své fantazie.
Momentálně dělám v kavárně a jsem nejšťastnější za celý život . Jen kdyby to nebyl blud , který mi působí léky ,který potlačují emoce .
Byla jsem jako dítě opakovaně znásilněna a teď mám kvůli tomu problém s pohlavním stykem a tak i s randěním. Kdyby tak realita byla tak jednoduchá , jako mé představy.
Kolikrát člověk jen sedí a přemýšlí co mohl udělat jinak. Má pocit , že je on sám proti celému světu. Přesto , že se snaží žít co nejnormálněji.
Můj normální den v práci vypadá tak , že se převléknu do své standardní uniformy , celý den dodržuji přesné standardy , pak uklidím a jdu domů spát . Naštěstí k nám do kavárny chodí ti a samí lidi stale dokola , takže je znám já a oni znají mě . Občas je těžké pracovat . Hlavně když mám špatný den , chci umřít a nic se mi nedaří. Bohužel v naší zemi žije spoustu nechápavých a ne empatických lidí.
Asi bych Vám měla trochu upřesnit co to je depresivní porucha. Podle stránky Vipharn zní definice takto : Depresivní porucha (nemoc) je psychické onemocnění, které charakterizuje změna nálady, nevýkonnost, snížený pocit energie, ztráta zájmů a aktivit, zhoršená soustředěnost a z toho vyplývající zhoršení paměti; uzavírání se před okolím, přemýšlení o smrti a někdy pokusy o sebevraždu.
Doufám , že jsem Vám , alespoň trošku přiblížila , jak těžký je pro mě jeden jediný den. Pravidelné noční můry , neustálá unavenost, nucený úsměv, atd. .
Jednoho dne se všechno ale změnilo . Začalo to zvláštním mužem , který každý den chodil k nám do kavárny. Vždy si dal velké americano a mandlový dort , ale nikdy se ničeho ani nedotkl. Takhle to pokračuje už měsíc. Vždy přijde na moji směnu a odchází chvíli před zavíračkou . Občas tam jen sedí , někdy si čte a nebo má v uších sluchátka . Musím přiznat , že mě kolikrát i děsí . Nikdy si ho nevšímám a hledám si i nejmenší práce , jen abych se na něj nemusela dívat .
"Karin , tak já už jdu domů , ju ? Kdyby něco , tak volej . "
"Já vím, užij si volný víkend."
Rozloučila jsem se se svou manažerkou . Věděla , že jsem nemocná i moje kolegyně , takže se semnou snažili komunikovat opatrně . Naštěstí máme víkendy zavřené a ty trávím doma se svými zvířátky a nebo v posteli . Se vznikem této nemoci jsem přišla o všechny své koníčky , takže jediná radost , ktéra mi zbyla , tak byla péče o mé mazlíčky.
Dneska byl v kavárně klid a o to méně práce jsem měla. Normálně si se zákazníky i povídám , ale s tím zvláštním mužem to prostě nešlo. V 17:58 Opět odešel .
Přišla jsem domů , vyvenčila pejska a už v 20:00 jsem u poslechu mých oblíbených creepypast usla.
"Zase jsem se objevila na hřbitově. Začala bouřka. Zaběhla jsem do odemčeného kostela a sedla si na lavičku. Nejsem věřící , ale byla jsem ráda , že jsem mohla zde nálést útočistě . Uslyšela jsem za sebou rachot . Muž v černé kápy a v ruce nůž ,právě prošel branou . Věděla jsem to už bez toho , aniž bych jsem se otočila. Začala jsem utíkat. Běžela jsem kolem oltáře , kolem studených zdí , po schodech dolů , až do podzemí . Svítili zde jen louče . Ať poběžím kudykoliv , tak se vždy dostanu sem . Schovala jsem se za sudy . Lezlo tu plno myší a pavouků . Slyšela jsem chůzi , jeho dech , jak se přibližuje . Zasmál se. Uviděla jsem tín s nataženou rukou ve které drží nůž . Než jsem si uvědomila , že stojí zamnou , ucítila jsem ostrou bolest v zádech . "
Probudila jsem se kolem půlnoci . Zhluboka jsem dýchala a můj pejsek mi olizoval obličej . Snažil se mě uklidnit . Je úžasné , jak zvírata cítí , když není něco v pořádku . Objala jsem ho .
"Neboj , už jsem v pořádku "
Došla jsem si pro vodu . Trvalo než jsem konečně usla . Ale ano opravdu potřebuji usínat u zvuků , jinak mývam dost nepříjemne sluchové halucinace . Minule jsem si myslela , že mluvím s kamarádem , než jsem si uvědomila , že bydlím sama.