Klečela jsem na kolenou a brečela,jako malá.Vidět takhle vlastního otce.Byl tak bezmocný,ležel tam jako tělo bez duše.Slyšela jsem jak se za mnou otevřely dveře,okamžitě jsem vstala a přešla k posteli.Když jsem se otočila,stál tam doktor.
"Dobrý den,vy jste Izzabella že?" Přikývla jsem,nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.
"Váš otec byl přivezen v jednu hodinu ráno.Podle všech informací došlo k přestřelce.Váš otec chtěl zachránit svého spolupracovníka,a tak dostal kulku místo něj." Když to dořekl,neudržela jsem se a vyletěla ze dveří,už nechci nic slyšet.Koukla jsem se po chodbě,ale ten kluk tu nebyl.Můj otec zachránil někoho,jako je ten potetovaný kluk?! Obětoval se za něho!
"Omlovám se,ale bylo toho na mě moc" řekla jsem doktorovi,když jsem přišla zpátky do pokoje.
"V pořádku,pokud chcete můžete tu ješte chvíli zůstat"
"Dobře,děkuji" řekla jsem a bya ráda,že tu můžu ještě chvíli být.
"Nashledanou a držte se" řekl doktor,když odcházel.
"Nashle" zašeptala jsem,ale to už byl dávnou pryč. A tak jsem chytla jeho ruku a zavřela oči,slzy mi stále proudily z očí.
Probudilo mě,až hlasité otevření dveří.Vytrhlo mě to ze spánku.Otočila jsem se a vyděla jak na mě moje matka hází naštvaný pohled.
"Izzabello,proč nejsi ve škole!" zvýšila hlas.
"Umírá mi otec jestli sis nevšimla!"
"Jak to se mnou mluvíš!Okamžitě padej do auta!" zařvala.
"Nikam nejdu"
"Jak myslíš,ale až tu budeš mít jen mě,tak sama přilezeš!" řekla a odešla.
Všechno se mi hroutí pod nohama a já s tím nemůžu nic dělat.Vůbec nic.
Celou dobu,co tu jsem,se nic nestalo a to tu sedím už pět hodin.Kvůli mému tátovi bych tu seděla klidně týdny,jen aby se probral.Jsem strašně unavená ,chce se mi spát,ale nemůžu vím,že se probudí,teda aspoň doufám.Už je půl čtvrté,což znamená,že za chvíli musím domů,bojím se že mě moje matka zmnlátí nebo vyhodí na ulici,párkrát už se to stalo.Né nadlouho,druhý den jsem přišla domů,obě jsme dělaly že se nic nestalo.Nejlepší bylo když táta byl doma,matka mě nebila,nedovolila si to a když už tak mě táta chránil.Ale kdo mě bude chránit teď?nikoho nemám,nikdo mi nezbyl.Nemám přátel,nemám nikoho.
Už doopravdy musím jít za pět minut končí návštevní hodiny.Už jsem vstávala,když v tom jsem cítila jeho dotyk.Okamžitě jsem se podívala na naše spojené ruce.Nic.Už si vížně připadám jsko blázen.Pustila jsem jeho ruku a šla ke dveřím.Chtěla jsem je otevřít,ale zastavil mě jeho hlas .
"Izz..,Izzy.." Jeho hlas je tak slabý,ale slyšet ho je jako druhé Vánoce.Obrátím se a vidím jak je slabý,už se mi chce zase brečet.
"Tati...,tati...,neboj zavolám pomoc,jen tu se mnou prosím zůstaň" Zmáčkla jsem tlačítko nad jeho postelí,ale nikdo nepřicházel.Pořád mačkám,ale nic.
"Izz....,Izzy holčičko.Vše bude dobré.Budu tu s tebou,navždy....."
"Tati,prosím nesmíš mi odejít,já tě potřebuju.." propukla jsem v pláč.
"Izzy věř Harrymu,uteč s ním,on je tvoje jediná šance..." viděla jsem jak ukápla slza.Tati!!!
"Miluju tě Izzabello" dodal.Pomalu se mu zavřeli oči.
"Tati kdo je Harry?!" žádná odpověď jsem nedostala.Vyběhla jsem na chodbu...
"Pomoc!!!Umírá mi otec!Notak kde je někdo?!Umírá..." Poslední co jsi pamatuju je jak mě někdo zvedá,někdo koho jsem už viděla....
