Killing Me To Love You

•52. Kapitola•

„Draco, dovedeš Bellu do jejího pokoje?“ ptala se zmíněného jeho máma po přijití dovnitř té obrovské budovy, v které jsem se doteď po těch všech letech nedokázala vyznat a Narcissa to nejspíš věděla.

Přeci jen ty mé pozdní příchody na snídaně nebo večeře byly dost okaté, kde jsem se vždy omlouvala s tím, že jsem zahnula do špatné chodby.

Na jednu stranu byla výhoda, že měli velký dům, ale na druhou to bylo naprostý bludiště. Ještě když každá druhá chodba vypadá totožně, takže se v nich jde ztratit během chvilky. Osm pater je na dům hodně.

„Jistě, mami,“ usmál se na ni, ale ihned co se jeho pohled přesunul ke mne, tak se změnil v naštvaný.

Musela jsem si zkousnout ret, abych se nezačala smát, jak uražený byl z toho, že jsem ho dokázala pomocí jeho mámy ovládat.

Kývnul hlavou, abych šla za ním a tak jsem učinila. Po schodech jsme šli vzhůru a procházeli různými neznámými uličkami beze slov až k pokoji, co mi patřil, když jsme tu s rodiči přespávali. Uprostřed místnosti postával můj kufr z domu, který sem nejspíše donesli domácí skřítci sloužící Malfoyům.

Draco za námi zabouchl dveře a než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, co se v tomto pokoji změnilo, tak jsem jím byla přitisknuta silně ke stěně. Zhluboka jsem dýchala, když se přiblížil nebezpečně blízko ke mně a hleděla mu přímo do očí.

„Co tvůj otec?“ ptala jsem se, i když moc dobře jsem věděla, že tenhle pokoj je zvukotěsný mým kouzlem, takže by nic neslyšel, i kdyby stál za dveřmi.

Bylo to zařízeno hlavně kvůli tomu, abych si tady z rádia mohla pouštět písničky a nerušila celý Manor.

„Ten tady není,“ sykl a v očích se mu pořád odrážel vztek, u čehož se opřel rukou o stěnu vedle mé hlavy.

„Já myslím, že jo,“ zahleděla jsem se do jeho kukadel a nemohlo mi uniknout, jak mi ho teď připomínal.

Po mé větě protočil očima a odrazil se od stěny, aby se vzdálil. Procházel se po místnosti a přitom mluvil k jediné osobě, co se tu s ním nacházela - mně: „Přestaň ovládat mou mámu.“

„Tak ty přestaň té mé házet ty své okouzlující úsměvy!“ vyjekla jsem a nebudu lhát, celkem mě iritovalo, že ty samé úsměvy věnovaný mně, věnoval i mé matce.

„Snažím se být milý! Navíc je to tvá máma, krásu jsi zdědila po ní,“ zalichotil mi a rukou poukázal mým směrem. Akorát ta lichotka se ztratila v dalších jeho slovech s úšklebkem na rtech: „Jste si hrozně podobné, takže pokud mne dál budeš ovládat skrze matku, tak asi přehodnotím výběr Drakeových.“

„Opovaž se nabalovat mou mámu!“ se vztyčeným ukazovákem a zuřivostí ve tváři jsem k němu přešla.

„Nebo co? Určitě je o dost milejší než ty,“ zašklebil se a schytal ode mne velkou pěst do své pevné hrudě, která s ním však nic neudělala.

Žádné zakolísání, nic. Jen stál narovnaně v zádech stejně jako předtím s menším šibalským úšklebkem.

„Draco Luciusi Malfoyi, opovaž se!“ řvala jsem na něj celým jménem, poněvadž u něj bylo možné cokoliv.

Ruku jsem nechávala na jeho hrudi a připravovala se ho udeřit znovu. On si mne ale dřív za boky přitáhl blíže k sobě na svou hruď a na obličeji se mu vytvořil kouzelný úsměv.

„Dělám si srandu,“ uklidňoval mou rozzuřennost jemným hlasem a prsty mi přejížděl po bokách.

„No to doufám,“ zamrmlala jsem si a ucítila, jak se jedna jeho ruka přemístila k mé tváři, po které mne pohladil. Zrak mu padl k mým rtům a pomalu se přibližoval, do doby než jsem ho nezastavila: „Neměli bychom. Ne tady.“