Dědictví

Věta První

,,Kurva..." Zaklela jsem už asi po páté, když se mi noha smekla po kluzkých balvanech a já skončila jak široká tak dlouhá v ledovém objetí plytké říčky, kterou jsem se už pěknou půlhodinku brodila.

Člověk by nečekal, že jsou lidé až tak náchylní se vytočit, nebo spíše rozžhavit do běla při malé, avšak trefné poznámce na jejich osobu. Když nad tím tak uvažuji...možná jich bylo pod vlivem korbele piva a okolního bujarého veselí počas večera víc, než jen jedna trefná poznámka. Avšak tato kombinace alkoholu a lidské domýšlivosti způsobila, že se za mnou při odchodu vyřítil hostinský i se sekáčkem v ruce a poštval na mě pár svých psů. Dlouhé bílé tesáky, huňatá srst, ostré drápy a vzhledem na držgroštsví hostinského asi i prázdný žaludek, tohle všechno mě pronásledovalo až ven z města. Nejhorší na těchto  psovitých šelmách je, že vás vyčmuchají, i když už se týden díváte na kytičky zespodu. A tak se za svitu měsíce a cvrlikání nějakého milého malého zvířátka brodím ledovou řekou, prsty na nohou jsem pochovala zhruba půl míle za sebou a jen tak asi nenajdu místo, kde bych mohla v suchu, teple a pohodlí strávit dnešní úplněk. Je to přeci jen kouzelná noc, kdy ženy vijí věnce, muži se vracejí z moře na pevninu a rituálně děkují bůhví komu na nebesích za jejich šťastný úlovek. Kdyby ti hlupáci věděli, že jediný kdo nám tady už tisíce let pomáhá, je naše matička země, která ani nepotřebuje aby obětně zabíjeli dobytek, podřezávali kuřata a kdoví co ještě. V tomto století je zrovna v kurzu například ještě upalování bezbranných a nevinných dívek pod záminkou, že jsou to přeci šílené a nebezpečné čarodějnice, které vám způsobí velkou hnisající bradavici na levém palci u nohy. Bububu...

Po chvíli s odfrknutím vylezu na břeh a těžce oddechuju, měla jsem si raději udělat chýši a tam za peníze předpovídat budoucnost naivním kravám, uchechtnu se pro sebe a s heknutím se postavím na nohy. Nacházím se doslova uprostřed ničeho a zároveň uprostřed všeho. Pro někoho je to jen temný a možná poněkud děsivý les, já v něm však cítím mnohem víc, cítím každičký kousíček života, který se tu nachází, od tiše oddechujících stromů, které jen občas něco tiše zabrblají ze spánku, po mravence, kteří stále pobíhají všude kolem a když se zaposloucháte do jejich mluvy, cítíte se najednou jako neskutečně líná bytost, která si nezaslouží dýchat stejný vzduch jako tito pracanti.

Razantně si protřepu hlavou a hlasy utichnou. Mráz už se mi dostal až do morku kostí a tak si spěšně hledám příhodné místo na nocleh, dneska to bude hostinec u ztrouchnivělého buku, přeci si i já občas můžu dopřát trochu komfortu. Sejmula jsem si z krku malý přívěsek na jehož konci se houpal kámen velký asi jako mince, jeho povrch odrážel paprsky, třpytil se...jinak byl černý jako sama noc... Měsíční kámen... Namířila jsem na něj prstem, a v tu chvíli jsem musela vypadat nehorázně komicky. Dospělá žena, která sedí v noci u kmene starého stromu a ukazováčkem míří na obyčejnou horninu. Po chvíli  odporu se však konečně zažehla ta první jiskra, která s vřískotem dopadla na kámen a zapálila jej... Jakmile se přidávaly další, do několika vteřin jsem měla o oheň postaráno...z malého kamene šlehaly do vzduchu snad půl metrové plamínky, štěbetavě se kolem sebe proplétaly a já konečně ucítila jejich teplo. Rychle jsem ze sebe shodila těžký černý cestovní plášť, tuniku, košili, volné jezdecké kalhoty i vysoké kožené boty...až jsem stála uprostřed lesa naprosto nahá. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem noční vánek, vůni borovic a spícího lesa. Vzala jsem kámen do rukou a stočila se kolem něj do klubíčka, jeho teplo sálalo, plameny olizovaly mé tělo a příjemně mě hladily po dlouhých hnědých vlasech. Objala jsem svou záři pevněji a upadla do spletité říše snů.