Dědictví

Věta Nultá

,, Rozárko co to tam děláš?" Zavolá mladá žena na holčičku, která si už po několikáté zašpinila svou bílou zástěru od hlíny.

,,Takhle umouněná přeci nemůžeš jít se mnou." Pokárala dítě a to vytvořilo na svém malinkém obličeji tak tragickou grimasu, až se matka nedokázala ubránit pobavenému úsměvu.

,,Tak se běž převléct, ale ať jsi tu v cuku letu!" Zavolá ještě za holčičkou, která už dávno mizí v příjemném stínu malé chatrče, kterou obě nazývaly domovem.

•

,, Ptáš se jaká byla moje máma? No můžu ti s klidným srdcem říct, že to byla ta nejhodnější ženská, kterou jsem kdy potkala. Nikdy nikoho neodmítla...Jednou v zimě, jsme se musely hodiny plahočit ve sněhu, jen aby donesla kámen jedné čarodějnici... stejně se jí nakonec nelíbil a nevzala si ho, ale máma říkala, že ona pro to udělala nejvíc co svedla a tak nemusí mít přeci špatné svědomí. Odcházela ten den s úsměvem na tváři, další hodiny namáhavé chůze ve sněhu jí asi nevadily tolik jako mě. Vždy věděla, že má každé lidské počínání svůj důvod." Povzdechla jsem si a mrkla na svého posluchače. Od včerejšího večera se mnohé změnilo, kupříkladu jsem dnes měla kde přespat, nebo spíše jsem měla kde přespat jako slušně vychovaný člověk. Tmavovlasý muž, který naproti mě stál a kartáčem z prasečích štětin čistil vysokou jako noc černou kobylku se na mě zadíval. Dlouhý pohled při kterém máte pocit, že se vám pozorovatel snaží dostat až na duši. Nemám to ráda.

,, Jak může tak milá žena porodit takovou mrchu?" Zeptal se se zjevným zájmem a evidentně mu vůbec nedocházelo jak mile a vstřícně jeho otázka vyzněla.

,,Rózo?"

,,Hh, co? ." Odpověděla jsem zcela bezmyšlenkovitě a zadívala se na něj s překvapením.

,,Kde se ve tvé výchově stala chyba?" Zeptal se opět a tentokrát mi nemohl uniknout patrný úšklebek.

•

,, Rozárko, nikdy ti nikdo nemůže ublížit, protože při tobě bude vždycky stát celá naše matička země, dokud ji budeš milovat jako součást sebe samotné, bude ona tobě dávat vše, co potřebuješ."

,,Mami a kdy budeme čarovat?" Zeptalo se bez okolků děvčátko a v jiskřivých očích se jí zableskla naděje.

Žena se pobaveně zasměje a zvonivý smích se rozléhá po celé kuchyni ,,Tak pojď se mnou ty jedna malá čarodějnice." Usměje se a vstane od stolu. Těžká dřevěná židle se s nepříjemným vrznutím odsune stranou a tmavovláska rychlými kroky přechází z kuchyně do vedlejšího pokoje.

Děvčátko vchází za ní, do této části domu mohlo samotné jen několikrát a tak si pozorně prohlíží zdi, na kterých visí dlouhá lana, plátěné pytlíčky, vykuřovadla, směsy bylinek. Všechno je to protkané černou saténovou látkou, jemná struktura polechtá děvčátko na tváři. Usmívá se, konečně se dočkalo.

,,Jen jednoduchý rituál, poděkujeme matičce zemi, dobře?"

Vezme do rukou knihu a položí si ji jemně do klína. ,,Dej mi ruku, Rozárko."

Jejich ruce se spojí, prsty se vzájemně proplétají.

,,Sin di motaro...."

,,Mami co to říkáš, já ti nerozumím!" Postěžuje si holčička a zadívá se na mámu škaredým pohledem, když vidí, že jí máma vůbec neposlouchá. Ta pozvedne ruce, položí je dceři na ramena a vykřikne. Je to nepřirozeně vysoký a dlouhý sten, který by nikdy neměl z lidských útrob vyjít ven. Jenže vyšel.

•.

,,Nikdy jsem nepochopila co se ten den vlastně událo, což mě na tom štve asi nejvíc. Probrala jsem se o několik hodin později, matka seděla sklíčená, vyčerpaná na jednom z pytlů, které tam ležely. Po čele jí stékal pot, vlasy měla zpocené a rozcuchané, ruce se jí třepaly a snad ani nevěděla co si mumlá. Jenže něco jiného bylo divnější. Mě to bylo úplně šumák. Pětileté děcko, by se mělo vrhnout k mámě a brečet a bát se a křičet a zase brečet. Jenže mě to bylo naprosto jedno. Zařvala na mě ať vypadnu a já vypadla. Od té chvíle jsem ji viděla jen jednou. Potřebovala jsem svůj vlastní kámen a tak jsem jí ukradla ten její. Nejlepší pocit zadostiučinění." Usmála jsem se a prsty si přejela po jemné kůžičce na mém krku.

,, Zbavila tě emocí?" Zeptal se opatrně Johan, který už asi třicet vteřin nekartáčoval tělo kobyly, ale spíše okolní vzduch.

,, Ježíš, zas tak zajímavé to není. Udělala rituál, abych milovala matičku zemi, jen do toho zapomněla přidat i lásku k lidem. Jsou mi prostě jedno, všichni jste mi úplně volní." Zkonstatovala jsem a na znamení mé naprosté lhostejnosti jsem si z plna hrdla zívla.

,,Takže jsi fakt psí čumák." Zkonstatoval Johan a já jen bezduše přikývla. ,, Už ani nevím jaké to je, řešit tolik blbostí. "

,, Ty blbosti dělají člověka člověkem, kdyby byly všichni všem ukradení, co by z nás vlastně bylo, já si mysl-..."

,,Hele tuhle psychologickou debatu si necháme na jindy, už mě přestáváš bavit, kde mám svého spanilého společníka?" Přeruším jeho tok myšlenek a na podpoření svého dotazu se rozhlédnu kolem sebe.

,, Je vzadu..." Povzdechne si Johan a odvádí kobylu na pastvinu