Dědictví

Věta druhá

Seskočila jsem z balíku na kterém jsem celou dobu seděla a pomalými kroky jsem se vydala do zadní části stodoly. Vedle těžkých dubových vrat stodoly se ukrývala malá dřívka, kterými jsem se nemotorně protáhla. Když se mi podařilo opět nalézt rovnováhu a narovnala jsem se, stála jsem na malém kusu travnaté půdy, dohromady mohla čítat možná 30 metrů čtverečních. Všude kolem ji obklopovaly stáje, avšak pouze ze zadní části, tudíž jediným způsobem jak se sem dostat bylo buď přelézt malými vraty, nebo využít jedno ze stání, které bylo využíváno jen zřídka a které mělo vzadu vchod dostatečně velký, aby se jím protáhl kůň... či každý větší hostinský. Nad tímto poznatkem jsem se musela pousmát. Byl fakt, že každý hostinský měl pár centimetrů kůže a hmoty na svém těle, bez které by se obešel. Ale bez ní by to nebyl hostinský. Schválně, viděli jste už někdy u výčepu mladou, vysokou a stydlivou dívenku? Ne! Vždy se jedná o pořádnou erdek babu, které hlas se rozezní po celém lokálu a vyžene všechny opozdilce do noční tmy.

,,Ahoj krasavče..." Pošeptala jsem do ticha a on se ke mně pomaličku přiblížil. ,, Dlouho jsem tě neviděla." Smutně jsem se pousmála a pohladila jej po svalnaté pleci. On si jakoby s porozuměním opřel svou hlavu o mé čelo a pomaličku spustil oční víčka. ,,Jak se ti tu vedlo?" Zeptala jsem se a dále v tichu čekala na odpověď. Vlastně jsem ji ani nechtěla slyšet, soustředila jsem se na oblohu nad sebou a zemi pod podrážkou mých bot, jen jsem se nedokázala přinutit navázat s ním jakýkoliv kontakt. Výčitky by byly příliš  bolestivé.

Po chvíli se otočil a odběhl o několik metrů opodál. Musela jsem uznat, že byl pořád ve výborné kondici, svaly se mu pod rezavou srstí napínaly při každém kroku a dlouhá zatočená hříva mu vlála co i jen v jemném vánku. Za toto jsem Johana obdivovala, mě se nikdy nepodařilo, aby můj čtyřnohý společník vypadal tak čistě a honosně. Nyní se jeho rezavá srst leskla na ranním sluníčku, bílá hříva byla jemná a nadýchaná jako obláček plující nad našimi hlavami. Zajela jsem do ní svými prsty a stiskla ji, druhou rukou jsem ho objala kolem šíje a cítila jeho charakteristickou vůni. Některým lidem koně smrdí, já v něm cítila to jediné bez čeho bych se v životě neobešla. Přítele.

,,Johane, už několikrát jsem ti říkal, že sem ta holka nepáchne, to že se jí jako naprostej vůl staráš celý rok o herku je jedna věc, ale já tu nebudu čmuchat ten její jagovskej smrad!" Zařval tak libozvučně můj oblíbený člen domácnosti. Hospodář si to těžkými kroky mířil přímo ke mně. Slyšela jsem jak za ním Johan něco křikl, ale to už jsem viděla, jak se malé dvířka s trhnutím otevřely a v nich stála hřmotná postava hospodáře.

,,A ven!" Zařval a aby svá slova podpořil ukázal prstem směrem k velkým těžkým dubovým vratům.

,,Ale dobrý den, ráda vás opět vidím, taky jsem Vám chtěla mnohokrát poděkovat, že jste se mi starali o tu moji herku " mrkla jsem na něj spiklenecky a viděla jeho brunátnou tvář. Má slušnost evidentně nebyla oceněna...nebo byla spíše přehlédnuta.

,,Tak mě poslouchej holčino, já si nepřeju, aby se o nás na vsi mluvilo jako o lidech co žijí tu vaši shnilou krev, takže laskavě zvedni ten svůj zadek, vem si tu svoji herku a padej odkud jsi přišla." Zahučel mi docela rázným tónem pan domácí a já s velkým sebezapřením neřekla jediné slovo.

,,Kdyby neměli mozek menší nežli lískový oříšek, možná bych dnes nemusela odcházet v takovém sváru. Nepraví snad vaši bohové, že máte býti dobrými, milosrdnými, pomáhat. Proč tolik hněvu? " Zeptám se zaujetím. Upřímným zaujetím, cítím údiv, kdykoliv vidím tu nespravedlivost lidské rasy. Jejich hněv a nenávist se kterou se snad rodí. Necítím lásku, ale ani nenávist.

,,Jestli tě tu ještě někdy uvidím!" Zahrozil a výhružně zvedl velkou pěst.

,,Tak?" Zeptala jsem se a vyplázla na něj jazyk. A pak se stalo něco o co jsem si koledovala, ale nečekala jsem to. Vlepil mi tak štiplavou facku, až jsem se zapotácela a překvapeně jsem se na něj podívala. 

,,Rózo pojď." Johan mi donesl sedlo se dvěma brašnami a narychlo je hodil na Bastarda, přitáhl podbřišník a nedbale mě vyhodil do sedla.

Byla jsem jako omámená, nebo spíše jsem se solidně urazila. Brala jsem to jako mé osobní selhání, to já mám přeci mít vždy nosánek nahoru a ne všichni kolem mě. Včera jsem byla jako štvaná zvěř a dnes mi od ponížení ještě nyní pulsovala tvář.

Tak jsem pobídla Bastarda a cvalem vypálila ze stájí, velkými vraty a přes pozemky dál do lesů, dál na cestu a do neznáma. Vlastně jsem vůbec netušila kam chci jet a co chci dělat. A líbilo se mi to!