Kingdom [cz]

Kingdom

„Kookie!“ „TaeTae!“ rozběhli se proti seobě dva malí chlapečci a skočili si do náruče.

„Jdeme si hrát?“ zeptal se starší Taehyung.

„Jasně!“ zazubil se Jungkook a ruku v ruce se rozběhli na hřiště zatímco za nimi pomalu kráčeli jejich maminky, povídající si o tom, jak jsou jejich děti sladcí.

„Koukej, to je nádhera!“ vykřikl Jungkook, když vyšplhal na jednu z provazových věží.

„Počkej na mě, Kookie!“ sápal se starší za ním. Když vyšplhal konečně za ním, podíval se na to, co tak Jungkooka uchvátilo. „Wah! Ten je úžasný!“ v dáli na kopci stál nádherný zámek.

„Jednou spolu budeme bydlet v něčem takovém, že ano, hyung?“ otočil se na něj s úsměvem.

„Určitě! Budeme mít vlastní nádherné království, kde budou všichni šťastní a budeme království plné sladkostí a všech možných dobrot!“ zahihňal se.

„A já budu král Kookie a ty královna TaeTae.“ zasnil se malý hoch.

„Proč jsem já královna?“ nafoukl Taehyung tvářičky.

„Uhm... Protože jsi roztomilejší!“ mladší ho něžně štípnul do nafouklých tváří a zazubil se. „Ale důležité je, že se budou král a královna vždycky milovat.“

„Až do smrti.“ usmál se Taehyung. Chytli se za ruku a propletli si prsty. Znovu se zahleděli na nádherný zámek.

Tím, začala jejich vlastní pohádka.

O pár let později...

„TaeTae! Hyung!“ běžel mladší se slzami za starším. Věděl, že bude ve stodole na zahradě, vždycky tam byl. Tam se tvořilo celé jejich království. Měli tu koruny, nádherné ozdoby všeho druhu, knihu plnou jejich sepsaných příběhů a spoustu dalšího – všechno souviselo s jejich vysněným královstvím.

„Kookie, co se děje?“ zmateně na něj pohlédl Taehyung, když otevřel dveře. Položil těžítko, které právě leštil a přivinul si plačícího Jungkooka do své náruče.

„M-máma řekla, že... že... se... budeme s-stěhovat.“ říkal mezi vzlyky.

„T-tak...“ Taehyung se snažil přijít na to, jak situaci zmírnit. „Budeme za sebou jezdit-“

„Tae...“ pohlédl na něj mladší stále se slzami. „Stěhujeme se do Ameriky.“ začal znovu plakat na hrudi staršího.

Taehyung otevřel pusu. Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Nedokázal nic říct. S povzdechem zase zaklapl pusu. Objal Jungkooka a sám začal tiše vzlykat.

Po dlouhé době jejich vzlykot ustal. Odtáhli se od sebe, utřeli si slzy a pak na sebe mlčky pohlédli. „Poslední hra?“ polkl Taehyung a s lámavým hlasem se zeptal.

Jungkook jen přikývl. Zvedli se a vzali si z poličky své koruny. Nasadili si je, chytli se za ruce a podívali se na sebe.

„K-královno má...“ začal Jungkook. „Naše království mě potřebuje. Musím se vydat do boje.“

„Ach králi, můj králi! Musíš opravdu jít? Je to nebezpečné, c-co když-“

„Neříkej to! Vrátím se. Slibuju.“

„Kdy?“

„Přesně za 10 let... Znovu se shledáme.“

„Nezapomeneš?“

„Nikdy. Já, král Jeon Jungkook, budu vždycky milovat svou královnu, Kim Taehyung.“ natáhl se ke staršímu a políbil ho na čelo. Taehyung trochu zčervenal a neubránil se úsměvu.

„A já, královna Kim Taehyung, budu vždycky milovat svého krále, Jeon Jungkooka.“ políbil mladšího na tvář. Jungkook se pousmál a začal se červenat. Po chvilce zvedl hlavu a pohlédli si do očí. Dívali se na sebe.

Byla to prostě ta dokonale romantická chvíle! Ta, kde se ve filmech vždycky políbí. „Stejně nevím, proč jsem souhlasil, že královna budu já.“ prolomil ticho a i ten okamžik Taehyung. Jungkook nemohl udělat nic, než se jen začít smát.

Oba si však stále dělali starosti, skončí-li i ta jejich pohádka dobře.

O 10 let později...

Taehyung přestal doufat. Myslel, že Jungkook zapomněl. Po 3 letech se mu přestal úplně ozývat. Na zprávy mu odpovídal jednoslovně nebo vůbec. Taehyung doufal, že se zase změní, ale po čase přestal. Bolelo to, ale musel se přes to přesunout.

Jungkook, jeho první a jediná láska, jeho král, byl pryč. Zapomněl. Na jejich drahé království. Na něj.

Ani Taehyung už nechtěl na jejich království myslet. Ale nedokázal zapomenout. Vyhýbal se jejich stodole. Kromě jednoho dne. Každý rok, v den, co Jungkook odjel, se sem vracel. Počítal roky.

Přesto, že už nedoufal, se i po deseti letech v ten den, vydal ke stodole. Zastavil se u dveří a váhal. Nedoufal, že tam bude, ale co když...

Otevřel dveře. Tma. Rozhlédl se. Nikdo. S povzdechem sklopil hlavu. Cítil, jak se mu derou slzy do očí. Byl tak naivní! Schoval obličej do dlaní a začal tiše vzlykat.

„Proč pláčeš, má královno?“ řekl jakýsi hlas a Taehyung ucítil, jak mu něco klesá na hlavu – koruna. Otočil se. Nevěřil tomu! Ta osoba mu začala něžně utírat slzy. Nebyl to sen, opravdu tam stál! „J-Jungkooku?“ oslovil ho překvapeně.

„Už nejsem tvůj král?“ smutně od něj mladší odstoupil. „Myslel jsem si, že zapo-“

„Pabo!“ cvrnkl ho Taehyung do čela. „Já myslel, že to ty jsi zapomněl. Ty budeš vždycky můj král.“

„Jak bych mohl?“ zazubil se Jungkook a přivinul si Taehyunga k sobě. „Tohle bude vždycky mé království... A ty budeš vždycky má královna.“ dořekl a natáhl se k rtům staršího pro dlouhý a sladký polibek.

Nakonec, se i ta jejich pohádka dočkala šťastného konce.