Moje vina

Kapitola první

Lidé se pořád častěji odsud stěhovali pryč. Nejspíš byli zvyklí na větší luxus, který asi nenabízelo tohle malé zapadlé městečko. Možná by se dalo říct i vesnice. Asi jim chyběli stovky kilometrů dlouhé silnice, obří předražené obchody a ke všemu dobrý přístup. Pravda, tohle místo nebylo dokonalé, ale to není žádné. Já osobně nechápu, co mají všichni na těch velkých hlučných městech.

V jednom takovém jsem bydlela asi do sedmi let. Nakonec jsme se ale rozhodli odstěhovat, protože se tam nikomu z nás nelíbilo. Já se tam vždycky bála. Častokrát jsem se tam ztrácela a měla pocit, že se mě okolí snažilo zastrašit. Hromada hlučných aut, davy cizích lidí, nebezpečně vysoké paneláky tyčící se do nebe.

S bráchou jsme byli tak rádi, že jsme se odstěhovali se zbytkem rodiny pryč. Ovšem, je to tu skromné, ale klidné. O tomhle místě vlastně moc lidí neví. My jsme se o něm dozvěděli od nějakého kamaráda táty, který tu prý strávil dětství. Moc dobře si uvědomuji, že jestli budu chtít mít dobře placenou práci, tak to všechno budu muset opustit, ale zatím jsem nikam nespěchala. Jen kdyby tady se mnou pořád byl brácha.

•••

„Steve!" Vykřikla jsem a vymrštila se do sedu. Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se kolem sebe, abych se zorientovala.

Seděla jsem ve své posteli, s dekou skopanou až na druhém konci. Do pokoje už svítilo slunce, které příjemně hřálo a osvětlovalo pokoj, zbarvený do pastelové žluté. Průhledné záclony se nadzvedávaly lehkým vánkem, který dovnitř profukoval otevřeným oknem. Na tvářích jsem cítila čerstvé slzy. Rukou jsem je všechny setřela a můj pohled skoro okamžitě spadl na fotku v rámečku, postavenou na nočním stolku.

„Blbko, byl to jen sen," řekla jsem sama sobě tiše a podívala se radši z okna. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit. Prostě přestat myslet na Steva.

Na ulici bylo klidno. Nikdo kromě úchvatného elegantního Dramonda, tam nebyl. Abyste nebyli zmatení, nemluvím o nějakém klukovi, ale o kocourovi mé sousedky. Je to starší paní, která ovdověla a zbyl jí jen on. Dramond měl černou krátkou srst a krásné zelené oči. Zahlédl mě v okně, jak na něj koukám a přátelsky na mě zamrkal. Taky jsem na něj mrkla. Ale jen dvakrát, abych tím nestrávila celé ráno, protože jsem věděla, že jsem toho schopná. Po tom, co jsme se na dálku pozdravili, jsem se vykopala z postele abych si udělala snídani. Po ní jsem vzala blok s tužkami a vydala se ven kreslit. Nic jiného jsem vlastně ve svém volném čase nedělala. Teda pokud neměla Ann volno.

Ve čtvrtek odjela stanovat do lesa s celou rodinou. Včetně svého psa. Říkala, že se hecne a bude se koupat u vodopádu. Vsadila jsem se o pizzu, že to neudělá. Ann není moc velký otužilec, stejně jako já. Už se těším až si tu pizzu po jejím příjezdu dám. Dlouho jsem ji neměla.

Pamatuju si, že když jsme se Stevem byli malí jezdili jsme na chatu do hor. U chaty bylo i jezero. On se tam v pohodě koupal, zatímco mě tam stačily ponořit palce u nohou. Protože se ve vodě sám nudil, došel si pro mě, vzal mě, a do tý ledový vody mě hodil. Měla jsem na něho příšerný vztek, že bych ho nejradši utopila. Kvůli němu jsem nastydla na další dva týdny. Nevím, co bych dneska dala za to, abych s ním takhle zase mohla blbnout.

Ještě to není tak dlouho kdy jsem většinu času trávila hlavně se Stevem. Píchlo mě u srdce. Nemůžu na něj pořád myslet, jen bych se uchylovala k temnějším a temnějším myšlenkám. Teď se budu soustředit jenom na kreslení.

Chvíli jsem přemýšlela, co bych nakreslila. Někteří lidé říkali, že na Ceetonu není nic zajímavého a že nic nemůže nabídnout, s čímž nemůžu souhlasit. Bylo tady tolik míst, které mi přišly zajímavé nakreslit. Stačí jen hledat a Ceeton se vám ukáže v novém světle. Vydala jsem se na náměstí s kašnou a posadila se na lavičku. U kašny byly děti. Zvědavě se nakláněly nad hladinou a nejspíš si prohlížely mince. Za kašnou stála malá kaplička, kterou jsem dnes měla v plánu nakreslit.

Sice jsem jí už párkrát kreslila, ale to bylo před pár lety. Aspoň to po dokreslení budu moct porovnat. Udělala jsem si rychlý náčrt a brzy se soustředila jen na kreslení. Bylo to uvolňující, nad ničím nepřemýšlet a jen kreslit. Přestala jsem vnímat chodící lidi okolo mě, až jsem se sebou trhla, když se mi něco chlupatého otřelo o nohy. Podívala jsem se pod lavičku a spatřila Dramonda.

Vždycky jsem ho ráda viděla. Byli jsme dobří přátele a on se většinou potuloval kolem. Vždy když jsme na sebe náhodou narazili, tak se se mnou chtěl mazlit. A já s tím nikdy neměla problém. Měla jsem ráda kočky.

„Mňau," vydal ze sebe dlouze. Usmála jsem se na něj a na chvíli odložila skicák a tužku, abych se mu mohla věnovat.

„Ahoj kámo, jak se máš?" sesedla jsem z lavičky a sklonila se k němu, abych se s ním mohla pomazlit. Měl horkou srst ze sluníčka a přátelsky se na mě díval. Začal blahem vrnět, ale nepřestával mňoukat, což u něj bylo neobvyklé.

„Mňra – mňau," zamňoukal a vypochodoval z pod lavičky a pokračoval sám dál. Vypadalo to, že mě chtěl někam zavést, tak jsem se vykašlala na kreslení, vzala si věci a následovala ho. No co, dělo se něco zajímavého, co by mohlo změnit jinak můj normální den. Navíc to můžu dokreslit později.

„Copak kámo, nedostal si ještě snídani?" Zeptala jsem se ho, i přestože jsem věděla, že odpovědi nebudu rozumět. Nerozumím řeči zvířatům, natož řeči koček, i když bych to docela chtěla umět. To 'mňau' které ze sebe vydal, ale znělo jako souhlas. Sledovala jsem ho dál, až došel k sobě domů a kočičími dvířky vlezl dovnitř. Měla jsem z tohohle špatný pocit. Co se děje? Proč mě sem zavedl? Takhle se přece normálně nechová.

Obešla jsem dům, abych se podívala, jestli tam nenajdu paní Prattovou. Měla malou zahrádku s hromadou barevných květin a jabloní. Myslím, že jsem jí jednou z jablek pomáhala dělat mošt.

Teď ale hledám paní Prattovou. Rozhlédla jsem se ještě jednou po zahradě, ale paní Prattovou jsem nenašla. Vrátila jsem se tedy k přední straně domu. Nejistě jsem zaklepala na dveře.

„Paní Prattová?" Bez odezvy. „Paní Prattová, jste doma?" Ticho. Možná vážně nebyla doma. Ale to by nejdřív nakrmila Dramonda, který tak hladově mňoukal. A jestli Dramond už dostal nažrat, tak to byl vážně skvělý kočičí herec.

Po krátkém váhaní jsem zabrala za kliku a pustila se sama dovnitř. Nepřekvapovalo mě, že měla odemčeno, protože to u ní byl zvyk. Prošla jsem chodbou do kuchyně, ale tam jsem jen našla Dramonda jak čekal u prázdných mističek. Takže opravdu nedostal snídani. Poohlédla jsem se po místnosti. Všechno nádobí bylo uklizené a žádné jídlo nezůstalo na lince. Dramond jen hlasitě zamňoukal a já pokračovala dál.

V jídelně nikdo nebyl. Najednou jsem zaslechla hudbu z rádia, která šla z obývacího pokoje. To mě trochu uklidnilo. Vešla jsem do místnosti a pohled mi spadl na rodinné fotografie u krbové římsy. Vlastně vždy když jsem sem šla, jsem se jako první podívala tam. Byla na nich paní Prattová se svým manželem. Taky tam byla paní Prattová jako malá. Dřív jsem hloubala nad tím, jestli je to ona nebo někdo z jejích dětí. Nikdy, ale o svých dětech nemluvila, tedy pokud vůbec nějaké měla, takže jsem hádala, že to byla ona. Našla jsem ji, jak sedí na pohovce se zavřenýma očima.

„Paní Prattová?" Oslovila jsem ji. Zkoušela jsem to znovu a trochu s ní i zatřásla. Rozklepanýma rukama jsem sáhla po jejím zápěstí, abych nahmatala tep. Nic. Začala jsem panikařit. Pokusila jsem se ještě jednou nahmatat pulz, jestli jsem se poprvé nezmýlila. Nic. Pustila jsem ledovou ruku, která bezvládně dopadla zpět na opěradlo pohovky. Přikryla jsem si ústa dlaněmi, jako bych chtěla potlačit výkřik, ale nevydala jsme ze sebe jedinou hlásku. Do očí se mi nahrnuly slzy a vyděšeně jsem couvla o krok zpátky.

Paní Prattová byla mrtvá.

Ahoj, vítejte u nové knížky The Ceeton city. Původně jsem měla námět na jednu fantasy knihu, ale nakonec jsem ten nápad zahodila a začala psát tohle. Je možný, že tuhle první kapitolu ještě nějak přepíšu [edit: už jsem to přepsala :D], takže kdybyste si ji četli později, tak aby vám to nepřišlo divný. Jak se vám to zatím líbí?

Užívejte zbytek prázdnin

~Týna❤️~