Dědictví

Věta třetí

,, Klid hochu." Zašeptala jsem koníkovi do ucha, který už několik minut nepřetržitě stříhal ušima a neklidně pochodoval na místě.

,,Copak se ti nelíbí?"

Na několik vteřin jsem zavřela oči. Temnota kolem mě najednou ožila a já slyšela jemný, klidný ale naléhavý hlas mého společníka.

,, Už pár minut nás někdo sleduje. " Odvětil a na potvrzení svých slov pohodil šíjí. Rozhlédla jsem se kolem sebe, avšak stejně tak jsem mohla zůstat sedět. Les mi přišel klidný a tichý. Bylo něco kolem poledne a mezi korunami stromů dopadalo na zem pokrytou drobným jehličím jen několik slunečních paprsků. Avšak stále to byl dostatek na to, abych si jakéhokoliv vetřelce všímal. Přeci je stromy stálý daleko od sebe a nikde kolem nás se nenacházelo křoví, či jiné možné útočiště. Pobídla jsem proto Bastarda k rychlejšímu tempu a dále se touto myšlenkou nezaobírala.

Koně byly vždy kořistí pro šelmy, odedávna potřebovali utéct od každého zvuku praskající větvičky. Nemohla jsem se tudíž divit, že po roce, kdy byl můj kůň zavřený na statku, nyní jančí už jen z principu a špatného pocitu.

,,V noci budeme muset projet mnoho mil, abychom se za svítání mohli vyplavit z přístavu." Oznámila jsem jen tak mimoděk mlčícímu lesu. Bastard na souhlas zatřásl hlavou a jeho ještě stále sněhově bílá hříva zavlála ve větru.

,,A proto se milý zlatý utáboříme na chvíli tady." Ukázala jsem s šibalským úsměvem na místo asi třicet stop od nás. Dopadalo na něj slunce, ale především se na něm nacházelo několik trsů dužnaté, hrubé trávy, která mohla alespoň na chvíli dodat energii také Bastardovi. Já jsem si ze sedelní brašny vytáhla kus okoralého hleba a se znechucením se na něj zadívala.

,, Přemýšlím jestli někdo zdánlivě nepoživatelný kus chleba dříve připraví o život mě, nebo začne žít svým vlastním životem." A při těchto slovech jsem mimoděk dloubla do zeleného povrchu, který se na pečivu začínal nebezpečně rozrůstat.

,, Při nejhorším mi bude blbě." Povzdechnu si a ukousnu si pořádné sousto. Jakmile se zbavím pachuti hlíny a něčeho co bych rozhodně neměla vědět jak chutná, je chleba docela poživatelný a stává se z něho můj dnešní oběd... vlastně i večeře.

Jakmile tedy tento vytříbený oběd dožvýkám, lehnu si pod velkou vlněnou deku a jen co si stihnu zívnout, ponořím se snad do tranzu.
Toto doopravdy není možné nazývat spánkem. Moje mysl byla ponořená tak hluboko, že jsem absolutně nevnímala život kolem sebe, nic mě nemohlo vzbudit.

Až na jeden solidní kopanec do holeně.

,,Au, co děláš u Sandurovy levé křivé a chlupaté nohy!" Zaklela jsem a už už jsem se chtěla postavit a vynadat tomu asi trochu kurážnému neznámému, když jsem ucítila ledovou čepel na mém krku. Rychlé trhnutí způsobilo, že mi z tenké kůžičky začala odkapávat krev. Jen malý pramínek červené tekutiny.

,,Pohni se a já se pohnu taky." Zavrčel mi do ucha hluboký hlas, už jen z toho jsem vycítila že daný jedinec bude starší, silnější a zřejmě vychytralejší než já sama.

Pokusila jsem se promluvit, ale nyní se mi i při tom nejnepatrnějším pohybu zarývala čepel do rány a to pekelně pálilo. Chtěla jsem sebou škubat a chytit se za rozšklebená ústa rány.

,, Holčičko, jak jen jsi roztomilá a nevinná." Usmál se a políbil mě na ušní lalůček. Jeho polibek jsem na tom místě cítila a měla jsem sto chutí si ten nepříjemný pocit z ucha setřít, jenže to mi pořád nebylo dovoleno.

,,Co s ní, Kapitáne ?" Zakřičel druhý hlas a muž, který mě držel jej přivolal k sobě. ,,Co myslíš?" Zeptal se, jakmile se nově příchozí ukázal. ,,No nevím, přijde mi taková nějaká divná." Odvětil a zazubil se na mě.

,, Je to čarodějnice, co čekáš? Z nějakého důvodu všechny chtějí žít v naší civilizaci jako rovnocenní občané a zároveň vypadají jak zplozenci něčeho, co bych na svých cestách tedy rozhodně potkat nechtěl. " Nad tímto duchaplným výrokem jsem se musela uchechtnout. Neznala jsem jedinou čarodějnici, která by chtěla žít v rovnopráví s obyčejnými lidmi. Bylo roztomilé kolik si toho o sobě a své rase ten muž myslel.

,,Copak mi holčičko povíš?" Zeptal se sladkým hláskem.

,, Možná když se ji nebudeš snažit tak úporně podříznout tak ti i něco řekne." Poznamenal druhý účastník a já mu musela dát zapravdu. Kdysi mi jedna žena v lokále v rozhořčení řekla, že slova mohou zabíjet. V těchto minútach jsem pochopila jak to myslela. Muž chvíli váhal a nakonec své sevření povolil, ale jen natolik, abych mohla lépe dýchat a mluvit.

,,Tak bude to?" Vyštěkl nedočkavě a já se na něj koutkem oka pousmála. Byl nervózní, ruka ve které ještě před chvílí držel pevně nůž, se mu nyní třepala. Asi nerad viděl u své oběti tolik volnosti. Měl rád věci pod kontrolou.

,, Jsem jen prostá děvečka, chtěli mě prodat za tři krávy a dvě selata statkářovu synovi, jenže já miluji Jendu z vedlejší vesnice a tak prchám." Zachraptěla jsem a s nevinným výrazem jsem hleděla před sebe.

,, Děláš si ze mě prdel?" Zeptal se opatrně muž a já vyprskla od smíchu.

,,Je šílená? Nebo se takhle projevuje posttraumatická porucha?" Polemizuje ten druhý muž a já se na něj koutkem oka snažím dohlédnout. Stojí hned vedle Bastarda, má na sobě vysoké černé boty, lesklý pásek se znakem Gorg-...