Generace která neustoupí

Ticho před bouří

Norimberský proces 1945

Vypadal jako duch , jestli duch teda nebyl . Tolik bolesti a pocitů v jednom těle , v jedný mysli , v jednu chvíli..
Nikdo ho nelitoval , furt to pro ně byla zrůda . Jediný pro koho to byl furt člověk , byli kamarádi z fronty jenž seděli na lavici za ním .
Řiká se , že člověk , co veme zbraň a jde si stoupnout vedle tebe , je tvoje rodina . Význam těchto slov , plně chápali jen ti , kteří si tím prošli

„Vaše dětsví bylo sice smutné , ale určitě to neomlouvá vaše činny , vaše rozhodnutí , jenž jste vykonal , jste musel rozhodnout sám"řekl soudce .

1941

Když přišel dopis , s datumem a rozkazem , dostal jsem strach . Výcvik byl jen začátek , válku jsme měli teprve poznat . Každou noc jsem před spaním koukal do stropu a počítal dny , hodiny , minuty , sekundy . Před očima mi probíhali šťastné okamžiky ze školních let . Vzpomněl jsem si na holku , vedle které jsem seděl . Byla nádherná a tak neškodná . Byla to židovka a zdaleka nepředstavovala hrozbu jako kterou nám jí líčíli . V roce 1940 jsme jí pomohli dostat do Ameriky . S vyhlídkou lepšího života . Nemohli jsme tam poslat i její rodinu , už by to bylo nápadné . Jmenovala se Stefanie .
Nevím ani jestli jsem ten den usl . V hlavě jsem měl tolik myšlenek , že bych z nich mohl napsat knihu .

Ráno za mnou přišel bratr , zrovna jsem si balil věci . Knihy , fotky a všechno co mi mohlo připomínat šťastnej život , život před válkou .

„To už si vzhůru ? Myslel jsem že se prospíš když teď pojedem na pár měsíců pryč"promluvil bratr stojící ve dveřích . Tenkrát jsme ještě doufali že to bude jen pár měsíců . Věděli jsme kulový
„Ani nevim jestli jsem spal"odpověděl jsem a dál se věnoval balení

Bratr už ani nemluvil , věděl že nemam radost a stejně tak věděl jak to může dopadnout . Všichni to věděli , dokonce i ti co jsou si schopní , sami sobě říkat , že jsou nesmrtelný

**********

Seřadili jsme se u vlaku a loučily se s rodiči . Reakce rodičů byli všelijaký . Od radostného křiku že jejich syn je hrdina , až brečící matky co si uvědomovali že je to možná naposled co svoje dítě viděj .

„Očekávám od vás statečnost , očekávám od vás hrdost . V sázce je osud celého Německa , vy jste jeho součástí"řekl otec

Po rozloučení s mámou jsme s bratrem nastoupily do vlaku . Byli to vlaky kde v jednom vagónu bylo asi 45 lidí . Bylo nás ti hodně , ale vagóny byli velké a každej měl kus místa pro sebe

Proč ? Já tě nechci opustit , nechci opustit svou rodinu . Prosím !

Tyto vzpomínky mě probudily , hlavou lítalo všechno , všechno co pro mě mělo cenu .

Vystoupily jsme kus před ruskými hranicemi . Němečtí poddůstojníci nás podporovali , a cpali nám do hlavy řeči o konečném vítězství .
Můj bratr byl poručík . Před bitvou nám vždy říkal

„Buď to bude vítězství , nebo zhouba lidstva"

Měl pravdu , nikdo z nás nevěděl co bude potom . Co se stane když prohrajem ? Všechny zvěrstva , co naši vojáci dělali . Zvěrstva , na kterých jsem se podílel . Co se stane až to zjistí Spojenci ?

To měl ukázat čas a válka jsme zde vedli , nebyla taková jakou jsme čekali . Byla ale taková , kterou jsme nečekali . Buď budem hrdinové , nebo zloduši..