Lonely

21. Část

Tento den, jsem s tátou mluvila nejdéle za celý svůj život. A dala jsem mu novou šanci. Dala jsem mu šanci, stát se mým tátou.

Tohle město bylo o tolik jiné než to, ve kterém jsem dosud žila. Bylo to velkoměsto a dalo se v něm najít snad cokoliv, zatímco tam bylo jen pár menších obchodů. Byl to zapadákov.

Dostala jsem v babiččině domě menší pokoj, což mi nejdříve trochu vadilo, ale po chvíli jsem si ho zamilovala.

A dnes.. Dnes je můj velký den. První den, na nové střední. Školy jsem se vždycky bála, protože mě vždycky šikanovali. Tak jsem doufala, že tady mě nic takového nečeká. Nikdy jsem takhle školu neměnila a měnit školu uprostřed pololetí, nebylo zrovna ideální.

Jako první věc, kterou jsem ráno udělala bylo, že jsem se postavila na váhu. Nevážila jsem se dlouho a tak jsem byla zvědavá, jak blízko mému cíli už jsem. Na displeji se ukázalo 43,2 kg. 43!! Nemohla jsem tomu uvěřit. Hned jsem se cítila mnohem více sebevědomě. Bylo to už pod mým cílem, ale když jsem se spatřila v zrcadle, odraz se mi nelíbil. Viděla jsem stále samý špek a tak jsem si řekla, že zhubnu ještě alespoň ty tři kila.

Jako obvykle, jsem svůj den začala sprchou. Poté jsem se oblékla, vyčistila si zuby a namalovala se. Z vlasů jsem si vytvořila drdol, hodila si tašku přes rameno a vyšla z domu.

Byla zima, přes noc napadl sníh. Tak jsem se vrátila, rozpustila si vlasy a hledala nějakou čepici,šálu a rukavice. Rozhodla jsem se chodit do školy pěšky hned ze dvou důvodů.
1. Že tím spálím o hodně více kalorií
2. Nechtěla jsem jezdit nějakým přeplněným autobusem,když tam stejně nikoho ani nebudu znát.

Když jsem všechno našla,vyšla jsem,bohužel s menším zpožděním. Věděla jsem kudy mám jít, protože když jsem přijela, babička mi cestu ukazovala. Chtěla se mnou jít i dnes, ale trapněji bych svůj první den na nové škole začít nemohla, tak jsem jí přesvědčila, že to zvládnu. Doufala jsem v to.

Ve sněhu zůstávaly stopy po mých botách a ledový vítr mi hrnul vlasy do očí,takže jsem skoro neviděla na cestu. A po dvaceti minutách už jsem stála před školou. Bylo před ní velké parkoviště pro auta, nepřekvapivě bylo plné. Do školy už mířilo jen pár lidí,všichni už byli uvnitř. Šla jsem chvíli po zvonění.

Rychle jsem vešla a prohlížela si dlouhou chodbu se spoustou skříněk. Většina lidí už byla ve třídách a já pořádně nevěděla, do jaké třídy jít. Rychle jsem sundala batoh a hledala svůj rozvrh. Nemohla jsem ho najít a tak jsem celý obsah batohu vysypala na podlahu, abych to trochu urychlila. Těch pár lidí, kteří mě míjeli se na mě dívalo se zvláštnímy výrazy na tvářích, ale mě to bylo jedno.

Našla jsem ho, všechno naházela zpátky a podívala se na rozvrh. První hodinu jsem měla matematiku, učebna B2. Rychle jsem procházela chodbou a sledovala označení učeben na dveřích. Všechny začínaly označením A, takže jsem usoudila, že jí najdu nahoře. Našla jsem schody a vyběhla po nich, má učebna byla hned vedle.

Rychle jsem rozrazila dveře abych to stihla, ale narazila jsem rovnou do učitele.
,,Pa-Pardon já nechtěla," zakoktala jsem omluvu a všichni se smáli.
,,Jonesová, že? Nezačínáš zrovna nejlíp. Na mé hodiny se chodí v čas!" Mračil se na mě. Matika mi nikdy nešla,takže naštvat učitele jsem vážně nepotřebovala.
,,Já se vážně omlouvám," říkala jsem znovu a couvala dozadu do třídy, bohužel jsem vrazila do lavice a shodila z ní něčí učebnice. Učitel jen nadzvedl obočí a ostatní že třídy se smáli.

Zčervenaly mi tváře, když jsem se rozhlížela, jaká lavice je volná. Volná byla ta předposlední u okna. To mi vyhovovalo. Se sklopenou hlavou jsem k ní zamířila, sedla si do ní a sklopila hlavu do dlaní.

,,Amando Jonesová, to ses tedy pěkně předvedla," Zašeptala jsem si jen tak pro sebe.
,,To ano," Zašeptal hlas za mnou.

Tak tu máte 21. Část. Přidala jsem jí docela rychle ne?:) Potěší Vote☆
a komentář:3