Poslední jednorožec

Mír

Wernera

Ještě nikdy v životě jsem svého bratra neviděla tak zdrceného.

Neříkám, že jsme se za posledních několik let vídali často – takhle by měl mluvit Tajga, ne já – ale vzhledem k tomu, co jsme za tu poměrně krátkou dobu, kdy se Werdorb vrátil, prožili, mohu s klidným srdcem prohlásit, že se můj bratr ze všech nepříjemností v rámci možností oklepal a usilovně se snaží žít dál. Jenže po tom, co zažil v království vodních draků, mám pocit, že se mi opět neuvěřitelně vzdálil. A já, jeho sestra, která vždycky věděla, co na něj platí, najednou netuším, jak mu pomoci.

Vypadá tak vyrovnaně. Klidně. Smířeně. Ale já vím, cítím, že hluboko uvnitř krutě trpí. I když si od téhle výpravy nesliboval mnoho (a dal mi to několikrát najevo), dokonce ani on nečekal, že se situace za dobu naší nepřítomnosti v moři vyvine takhle. A já naivně doufala, že touhle dobou oslavíme novou korunovaci.

Je to jen hodina od našeho příletu, a už sedíme nasáčkovaní ve Fírnenově komnatě (prostoru tedy máme víc než dost, ale v té tíživé atmosféře mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout), protože tenhle rozhovor není určen pro každého, kdo zavítá do přijímací síně, a nesourodá skupina našich přátel netrpělivě očekává, jaké zprávy z moře přinášíme.

Fírnen, jak se zdá, stále doufá v pozitivní oznámení. Ale ti, kdo znají Werdorba, kdo se vyznají ve výrazech jeho obličeje, už dávno pochopili, že se stalo něco zlého. Něco, co Werdorba přinutilo postavit kolem sebe obrannou zeď.

„Opravu nejste unavení? Tenhle rozhovor může počkat, dokud si alespoň neulovíte něco k jídlu," strachuje se dračí vůdce už nejméně po šesté a já se i přes nepříznivou situaci musím pozastavit nad způsobem, jakým se mnou i s mým bratrem jedná. Z nějakého důvodu pro něj nejsme uprchlíci. Vyvrhelové. Styl jeho mluvy i postoje vyjadřuje, jak moc na nás dračímu vůdci záleží.

Podívám se na Werdorba, abych alespoň odhadla jeho reakci, protože ještě stále bojuje se svým vlastním já a já nemám odvahu dobývat se mu do hlavy, abych mu ještě více neublížila.

K mému překvapení se ale můj bratr ujme slova: „To není potřeba. Na lov máme dost času do konce života."

Statný bílý jednorožec s tou nejdelší hřívou na světě, který neopustil mé křídlo od chvíle, kdy jsme se s Werdorbem vynořili, pohlédne mým směrem a já okamžitě otevřu svou mysl a dovolím té její přiblížit se natolik, abychom si mohli nerušeně promluvit.

Tohle je i na Werdorba moc složitá hádanka. Co tím myslí?, ozve se mi v hlavě jeho hlas a já cítím, jak z mého srdce něco těžkého padá. Strach? Nejistota? Dost možná obojí. Jeho přítomnost mě uklidňuje víc, než si dokáže představit.

Zas tak složité to není. Myslím ale, že je na Werdorbovi, aby vám to vysvětlil.

Nechci ho takhle odbývat, opravdu ne, ale já sama nevím, jak naší situaci nejlépe vystihnout. Nejradši bych byla, kdyby to ostatní mohli vidět na vlastní oči. Bohužel nevím, jestli něco takového Werdorb dovolí.

Tajga, sedící jako socha vedle Werdorba, prudce nasaje vzduch, a já pochopím, že on se Werdorbovi do hlavy dostal. Podle bratrova výrazu soudím, že tak Tajga učinil bez varování a dovolení, ale nezdá se, že by to Werdorba příliš trápilo. Jestli kromě mě existuje na světě někdo, ke komu umí být Werdorb otevřený, je to Tajga. Ne, že by se Tajgovi dalo v něčem odporovat.

„Jak to myslíš?" odkáže Fírnen na Werdorbovu vyhýbavou odpověď a poposedne, aby si urovnal obrovská křídla. Fascinovaně pozoruji, jak se od jeho uhlových šupin odráží poslední sluneční paprsky a vytváří na jeho těle zlatavé ornamenty. Nechápu, jak mohla příroda vytvořit takový skvost, že někdo takový skutečně žije, dokonalý, perfektní, bez jediné chybičky.