"Mami, Schicksal neprelstis!"
"Jak to myslis, Tome?"
"No proste, ze tvuj Schicksal neprelstis. Co je psano, to je dano!"
"No pockej Tome, ale to by znamenalo, ze nemuzu zmenit svou realitu! To nechapu, co vsechny ty teorie o zmene kvantoveho pole a tim i sveho zivota? Preci mohu zmenit myslenku, tim sve chovani - takze i svuj Schicksal?"
"No muzes! Ale i to je napsano v tvem Schicksalu!"
"Aha, hmm, aha - jo takhle, ty myslis, ze je tam i napsano, ze budu chtit menit kvantove pole a tim padem svuj Schicksal, takze se ten Schicksal pujde mnou zmenit - takze i to je tam napsany?"
"Ano (smeje se), Schicksal neprelstis!"
"No pockej, ale to by znamenalo, ze ja muzu menit svuj Schickal! Tak jak to tedy je, kdyz rikas, ze muj Schicksal se zmenit neda, kdyz ja ho muzu zmenit?"
"No to je tam napsano, ze ho budes chtit zmenit a tak se zmeni. To je uz dany!"
"No pockej a kdo to tam napsal??"
"No prece ty!"(dalsi vyznamny usmev)
Ted uz jsem hodne zoufala, jak se snazim rozumet teto logice a nevzdavat predstavu, ze muzu ovlivnit tok meho - pro mne nezazivneho - zivota. A tak se ptam: "A kdy jsem to tam jako napsala?"
"Kolik ti je? 44. Tak jsi to tam napsala pred 45 lety :)"
Ach sakra, uz chapu! To dava totalne smysl! "Tome, uz to chapu! Takze jsem si svuj Schicksal napsala sama a tim padem ho i sama mohu menit?"
"Napsala jsi to ty. Je to tam nakresleny jako takova klikata cervena svisla cara a ted jen pres ni jedes znovu jinou tuzkou."
"Hm. Ale muzu teda zmenit tu caru? Co kdyz chci zmenit co jsem napsala?"
"No jasne ze muzes, vsak to tam mas taky napsany! (velky usmev) Jo Schicksal neprelstis!"
Ted uz zacinam byt fakt nastvana! "Tome, vzdyt jsi rikal, ze Schicksal nezmenim, ze jsem to tam napsala pred 45 lety a tim padem to tu preci podle toho scenare odziju!"
"No ano, ale i s tim, ze jsi tam napsala, ze to budes chtit zmenit :) Vse co jsi tam napsala se bude dit. Tam je vsechno mami."
"Ale to by znamenalo, ze se nemusim bat, protoze bude to co jsem tam napsala, takze se nemusim uz tak delat starosti, jestli zrovna rozhoduju dobre ci spatne? Je to tak?"
"No ano, vsak rikam, Schicksal neprelstis. Ani ty a ani ja. Ten nas oba dostane."
Muj syn je spokojeny, ze zacinam chapat. Ja vlastne take, i kdyz se v tom porad jeste motam. Co jsem to vlastne rozhodla a jak si sakra na to muzu vzpomenout. Vzdyt ja si nemuzu vzpomenout ani na tenhle zivot a co jsem v nem delala..
"Tome, da se tam podivat co bude zitra?"
"To umi jenom proes, a ja jsem proe :) Ja jsem si tam spoustu veci hacknul. Mami, vis co je Lifehack?"
"No nevim, rekni mi to."
"Proste si to tam hacknes, jako kdyby tam treba bylo napsano, ze mas jen 3 prani, tak ja si to tam hacknul na nekonecne mnoho prani (vitezny a hodne spokojeny usmev)."
"Tome, a muzes si tam taky hacknout, aby ses uz zbavit toho svyho trapeni s ocima? Myslim, ze uz toho bylo dost ne?"
"Pozde mami, to uz jsem si tam taky dal!"
"Tome!! Ty vis, jak to dopadne?"
"Pockej, scrollnu si dolu.... "
"Tome!"
Zanechavam pomalu diskuze, sedim u Tomovi postele. Je uz po pulnoci a preji si, aby usnul v klidu a v miru. Dnes mel narocny den, nebylo mu dobre a ja citim vdek za to, ze usina s usmevem a doufam, ze na zitrejsi den se probudi bez potizi. Vlastne se k tomu modlim kazdy den.
Najednou mne to trkne. Vsak ano, napsala jsem to tam nez jsem se narodila a ted si na to jen musim vzpomenout a podle toho jit a jednat. Ale jak si na to vzpomenout? Uz vim! Jit sama do sebe a intuitivne se rozhodovat. To prvni nebo to co silne citim, je ten muj Seelenplan co jsem tam napsala tou cervenou tuzkou! Tohle mam delat, jit dovnitr a naslouchat - tam vse najdu, tam uz je vse napsane. To ja jsem ten Schicksal, mnou napsany. Ja ho pisu, ja ho menim, ja ho ziju sama v sobe.
Diky Tome a dobrou noc!
Miluju Te,
navzdy tva mami :)
